Generální ředitel David Mareček a generální manažer Robert Hanč nastoupili v únoru, o měsíc později se k nim přidal ekonomicko-provozní náměstek Ondřej Matyáš. Pomyslným „nováčkem“ týmu je obchodní náměstek Michal Medek, který se připojil až o dva roky později. Deset let je pro všechny čtyři členy managementu příležitostí k bilancování, ale přece jen na začátku musí padnout otázka, co je pro Českou filharmonii nejdůležitější v současné situaci stále se měnících hygienických opatření.
David Mareček: Podobně jako další kulturní instituce jsme získali povolení, že můžeme v Rudolfinu využít 1000 míst rozdělených na dva sektory, takže pokud se situace nezhorší, budeme oddělovat přístup pro publikum v přízemí a nahoře. Všichni samozřejmě budou muset nosit roušku.
To je dobrá zpráva pro publikum i pro orchestr, ale pojďme se nyní podívat o deset let zpět. Jak vznikala současná podoba manažerského týmu České filharmonie?
DM: Když se objevila nabídka na konkurz do České filharmonie, tak jsem s ní šel za Robertem Hančem a ptal jsem se ho, zda by do toho šel se mnou. Kdyby to odmítl, tak bych byl pravděpodobně dodnes ředitelem Filharmonie Brno. Robert ale souhlasil, takže jsme všechno připravovali spolu od samého začátku.
Robert Hanč: S Davidem jsme si také tehdy řekli, že do konkurzu půjdeme pouze v tom případě, že získáme pro naši koncepci Jiřího Bělohlávka, protože orchestr se nedá řídit bez skvělého a výjimečného šéfdirigenta. Naše první kroky tedy směřovaly k tomu, abychom se s ním spojili, setkali se a zjistili, zda by ho to zajímalo. Teprve jeho odpověď znamenala i pro nás jasné ano.
Další členy vedení jste přibírali na základě osobních doporučení, konkurzů nebo kombinací obojího?
RH: My jsme s Davidem oba spíš umělecky založení a potřebovali jsme k sobě lidi z jiného prostředí, kteří rozumějí financím, ekonomii a zákonům. Bylo tedy jasné, že nás čeká důležitý krok, který spočíval v nalezení takto orientovaného kolegy, kterého jsme našli v Ondrovi Matyášovi.
DM: Za tip na něj vděčíme naší dobré známé a vynikající ekonomce Haně Černochové. Když jsme vypisovali konkurz, tak jsme zároveň chtěli oslovit schopné lidi – podobně jako to děláme u konkurzů do orchestru – a dostali jsme doporučení na Ondru. Pracoval v té době v neziskovém sektoru, takže jsme si říkali, že by nám mohl svým založením vyhovovat.
Ondřej Matyáš: Pracoval jsem v Člověku v tísni, ale „jen“ na pozici finančního manažera, ne ředitele. Hana Černochová mi tehdy s určitou nadsázkou říkala, že Česká filharmonie je dobré místo, kde začít s „ředitelováním“, protože minimálně po stránce finančního řízení je ve stavu, kdy tam není co zkazit.
Michal Medek se k vám připojil podobným způsobem?
Michal Medek: Mě už David Mareček lákal do silné a stabilní instituce. Dříve jsem se věnoval marketingu, obchodu a managementu v automobilovém průmyslu, později v genetice a molekulární biologii, ale zároveň také už 20 let zpívám ve Schole Gregorianě Pragensis, takže mě to pořád táhlo k muzice. Začal jsem se tedy více věnovat uměleckému managementu a dali jsme se tak dohromady také s Ivem Kahánkem. Když jsme se spolu namlouvali, tak si Ivo přivolal i Davida Marečka, aby mě trošku proklepl. Díky tomu jsme se domluvili na spolupráci.
Zleva: Michal Medek, David Mareček, Robert Hanč, Ondřej Matyáš
Jiří Bělohlávek sice oficiálně nastoupil až od sezony 2012–2013, ale uměleckou koncepci orchestru s vámi připravoval od samého počátku?
RH: Konzultovali jsme s ním od začátku úplně všechno a psal s námi i koncepci, se kterou šel David Mareček ke konkurzu. Ptal se nás nejdřív, jaká je naše představa o vedení orchestru, potom nám sdělil, jak to vidí ze svého úhlu pohledu. Byli jsme si v uvažování velmi blízko a naše vize se v mnoha ohledech protnuly. Jiří Bělohlávek tehdy sice byl ještě u BBC Symphony Orchestra, ale koncepce Davida Marečka už v mnohém vycházela ze společných rozhovorů s ním.
DM: Poprvé jsme se setkali v Akademické kavárně v Brně.
Začátek výroční zprávy z roku 2010 působí z větší části jako souhrn apokalyptických událostí včetně odvolávání a jmenování ředitelů. Přišli jste v únoru příštího roku do České filharmonie s tím, že v ní uděláte pořádek?
RH: Hlavně jsme si tehdy kladli otázku, jak to udělat, aby byli spokojení filharmonici. Věděli jsme, že jim musíme vytvořit lepší podmínky, protože není možné, aby žili pod velkým ekonomickým tlakem. Měli tehdy plat kolem dvaceti šesti tisíc hrubého, k tomu rodiny, hypotéky a další závazky. Druhá důležitá věc byla jejich motivace, která mohla přijít pouze s prací, která by pro ně byla smysluplná. Hodně jsme se proto zabývali dramaturgií, včetně volby sólistů a dirigentů, nahrávacími plány, získáváním zahraničních turné s důrazem na koncerty na prestižních pódiích, jako je Carnegie Hall v New Yorku, Barbican Centre v Londýně nebo Musikverein ve Vídni. Řešili jsme rovněž marketing a PR, aby se o orchestru zase lépe psalo. Na těchto dílčích věcech pak celá koncepce stála. Bez spokojeného orchestru to zkrátka nejde.
Jak se vyvíjela ekonomická situace České filharmonie? V jejích příjmech se objevují dvě skoková zvýšení příspěvku Ministerstva kultury – v roce 2012 asi o 70 milionů a v roce 2018 o 50 milionů.
OM: První skok, který jste zmínil, byl způsoben nárůstem platů v orchestru. Bylo to ale „něco za něco“, takový reformní balíček. Hráčům výrazně vzrostly platy, ale zároveň vzrostla i pracovní zátěž a vzdali se také některých práv, respektive je převedli na Českou filharmonii. Skokové zvýšení příspěvku v roce 2018 souviselo s nástupem nového šéfdirigenta Semjona Byčkova a především s realizací jeho uměleckých projektů.
Příjmy ale netvoří jen státní podpora – je tu vstupné, sponzoři, mecenáši, jak vypadá jejich vývoj a podpora směrem k orchestru?
MM: Dalo by se říci, že plynule a dynamicky narůstá. Když jsem před sedmi lety nastoupil, tak jsme napříč orchestrálními řadami a v rámci Českého spolku pro komorní hudbu měli asi 3800 abonentů, zatímco dnes jsme na 7500 předplatitelích. Zájem je tedy značný a narůstá i poptávka po jednotlivých vstupenkách, často i ze strany turistů. Přibyli nám také sponzoři a sponzorské peníze, za které musíme také něco vracet. V Rudolfinu tedy spíš bojujeme o místa, pokud nepřijdou viry a hygienická omezení.
Berou si sponzoři rádi vstupenky na vaše koncerty?
MM: Sponzoři na naše koncerty jednak sami rádi chodí, ale také se partnerstvím právem chlubí a rozdávají lístky dál svým klientům. To jsou důležité benefity naší spolupráce.
Jak se projevil prudký úbytek turistů a tím i zahraničních návštěvníků vašich koncertů na ekonomické situaci instituce?
OM: V tomto roce Ministerstvo financí a tím pádem i ministerstvo kultury reaguje na výpadky výnosů, takže je dostáváme v podstatě kompenzované. Letošní rok pro nás tím pádem není kritický. Kritické ale budou následující roky 2021, 2022 a možná i dále. Ekonomicky jsme do velké míry závislí na pronajímání Rudolfina, na takzvané kongresové turistice a na společenských akcích, které u nás různé firmy pořádají, a to jsou věci hodné závislé na kondici ekonomiky.
MM: V rámci první vlny koronaviru nám ale narostla mecenášská základna, byť se často jednalo o symboličtější příspěvky. Jako projev solidarity to pro nás mělo mimořádný význam. Neméně podstatná byla podpora ze strany abonentů i příležitostných posluchačů, kteří nechtěli vrátit vstupné za zrušené koncerty – jednalo se zhruba o polovinu vstupenek.
Co se za deset let změnilo ve složení orchestru?
RH: Když jsme do České filharmonie přišli, v orchestru hrálo, myslím, dvanáct žen, v současné době je jich přibližně dvojnásobek. Výsledky konkurzů totiž začínají být vyvážené, ženy a muži si dělí úspěchy přibližně na polovinu. Orchestr je také mladší, což rovněž souvisí s prací Jiřího Bělohlávka, který chtěl těleso omladit, a za jeho působení jsme měli asi pětadvacet konkurzů. Za posledních deset let se celkově obměnila přibližně pětina orchestru, možná i víc.
OM: Podotkl bych k tomu, že k omlazení došlo především na „prvních židlích“, na které jsme dělali konkurzy, protože hráči z nich odcházeli do důchodu. Na tato místa je víc vidět, takže orchestr vypadá mladší. Ve skutečnosti se to ale příliš nepohnulo – do orchestru se totiž nový hráč dostává v situaci, kdy jeho předchůdce odchází do důchodu, a to už desítky let, takže i průměrný věk logicky zůstává pořád víceméně stejný.
Jaká je situace s koncertními mistry?
RH: Nyní máme čtyři, ale někteří z nich mají menší úvazky. Nově k nám přišel Jan Fišer, který byl druhý u konkurzu před dvěma lety. Vítězka Olga Šroubková ale nedostala definitivu, takže jsme oslovili ve shodě s našimi pravidly druhého v pořadí. Ve stavu máme dále Jana Mráčka, Jiřího Vodičku a také Josefa Špačka. S ním jsme se dohodli na pestrém, ale omezeném partnerství, protože se chce věnovat sólové dráze. Třikrát nebo čtyřikrát do roka se v orchestru objeví jako koncertní mistr, jednou nebo dvakrát jako sólista, jindy se ujme uměleckého vedení Komorního orchestru České filharmonie. Jsme hrdí na to, že s námi spolupracují houslisté takové úrovně.
Jak se proměnilo Rudolfinum po technické a technologické stránce?
OM: S nástupem Jiřího Bělohlávka jsme kromě provozní dotace a peněz na zvýšení platů dostali také nějaké prostředky na renovaci budovy. Hodně z těch věcí není vidět, ale byly potřeba – budova Rudolfina je čtvrt století po generální rekonstrukci z raných devadesátých let, takže spousta věcí „odcházela“. Jednoho dne například kompletně „kleknul“ zabezpečovací systém a už nenastartoval – museli jsme jej celý obměnit. Jsme také například rádi, že můžeme měřit koncentraci CO2 ve vzduchu. Dříve lidé v Rudolfinu občas omdlévali, a my jsme až nad čísly z měření zjistili, že za to nejspíš mohla nízká koncentrace kyslíku v sále. Nyní také můžeme vzduch dostatečně zvlhčovat, aby byly hudební nástroje v odpovídajícím prostředí. Máme energeticky úspornější vytápění a svícení.
Jsou tu i věci, které běžný návštěvník zpozorovat může?
OM: Postupně jsme zrenovovali interiéry všech ladíren, zřídili jsme „design shop“ s propagačními předměty České filharmonie, nové pokladny, pulty občerstvení a bary. Naprosto zásadní věcí byla rekonstrukce Sukovy síně, kde se nám „koupelnovou akustiku“ povedlo změnit na pěkný komorní sál. Příští rok nás čeká zásah do bývalých pokladen, kde by měl vzniknout prostor pro edukace mateřských a základních škol.
Změnily se také možnosti záznamu i živých přenosů, když k nahrávacímu studiu přibyla také videotechnika.
OM: V současné době můžeme zaznamenávat všechno, co se v Rudolfinu děje, včetně obrazu. Pracovně tomu říkáme digitální koncertní síň a umožňuje nám to produkci přenosů a záznamů ve vlastní režii. V současné době patří takové věci ke standardu moderní koncertní síně i hokejové haly. My jsme vděční za spolupráci s Českou televizí nebo rozhlasem, ale je pro nás důležité, abychom mohli sami přenášet a zaznamenávat i to, na co naši mediální partneři nemají kapacity. Uplatňujeme naše záznamy také v televizi Mezzo, která se na klasickou hudbu přímo orientuje, a má obrovské množství abonentů na celém světě. To všechno je motivované tím, že jsme ambiciózní, a rádi bychom dostali Českou filharmonii mezi prvních deset orchestrů světa. Na to je ale potřeba být vidět.
Hodila se vám nově vybudovaná audio- a videotechnika v průběhu nouzového stavu letos na jaře?
MM: Nouzový stav nám potvrdil, že investice do audiovizuálních technologií byla správná. Naše benefiční koncerty měly obrovskou sledovanost: zatímco naše dřívější přenosy na ČT sledovaly standardně desetitisíce lidí, za nouzového stavu jejich počet mnohonásobně vzrostl, což platí pro všechny čtyři benefiční koncerty, které jsme v té době přenášeli.
Podle pohledu zvenku se ale zdálo, že výše finančních příspěvků spíš výrazně klesá.
MM: To je pravda a my jsme s tím tak počítali. Volili jsme témata našich beneficí podle toho, jak se nám zdála v dané chvíli významná a potřebná, ale výnos z prvního koncertu už jsme nepřekonali. Lidé byli v prvních týdnech karantény přirozeně více motivovaní pomáhat, také se ještě tolik neobávali o své příjmy. Sledovanost našich benefic však neklesala.
Jak vnímáte s odstupem času období, kdy zemřel Jiří Bělohlávek a hledali jste jeho nástupce?
RH: Svolali jsme si tehdy funkční hráče orchestru a požádali je o vyjádření, koho si představují jako nového šéfdirigenta. Nic jsme jim předem neříkali o našich vlastních představách, a jméno Semjona Byčkova padlo jako první. Pan Byčkov je v dobrém slova smyslu staromódní dirigent, pro zkoušení s orchestrem vyžaduje hodně času. Za našeho působení se u orchestru poprvé objevil v roce 2013, kdy zaskočil za Neeme Järviho. Rozuměl si tehdy s orchestrem a jeho způsob práce oslovil i Jiřího Bělohlávka, který mu umožnil nahrávání kompletu symfonického díla Petra Iljiče Čajkovského – takové projekty si šéfdirigenti nechávají obvykle pro sebe. Semjon Byčkov pro nás byl jednoznačná volba.
Jak velký posun či jakou změnu pro vás příchod Semjona Byčkova znamenal?
DM: Když jsme v roce 2011 přebírali Českou filharmonii, tak opravdu nebyla v dobrém stavu, proto vlastně nebylo příliš složité ji pozvednout na lepší úroveň. Mnohem obtížnější je situace, kdy už je nějaký projekt či instituce na určité úrovni a je potřeba udělat malý krok k ještě lepšímu stavu – posun o posledních deset centimetrů není tak nápadný, ale přitom dá hodně práce. Poněkud překvapivé pro nás bylo i to, že s novým šéfdirigentem musíme všechny vztahy nastavovat úplně znovu, jako když jsme začínali s Jiřím Bělohlávkem.
RH: Semjon Byčkov vyžaduje více zkoušek, což je ale dobré pro úroveň orchestru. Prosazuje víc soudobé hudby a více času věnujeme opeře. Letos na jaře jsme všichni litovali zrušení Káti Kabanové, kterou měl dirigovat Jakub Hrůša. V plánu ale máme Lišku Bystroušku s Johnem Eliotem Gardinerem a Ariadnu s Tomášem Netopilem. Častěji k orchestru zveme slavné dirigenty, např. Simona Rattlea, který si s orchestrem okamžitě padl do oka – byla to láska na první pohled. Hudební svět nás díky Semjonovi Byčkovovi přestává vnímat jako orchestr, od kterého očekává téměř výhradně českou hudbu, o poznání více než tu zahraniční. Po provedení Mahlerovy Druhé symfonie v New Yorku jeden kritik napsal, že ke špičkovým mahlerovským interpretům musíme vedle Concertgebouw a Newyorských a Vídeňských filharmoniků nově počítat rovněž Českou filharmonii.
Projevují se vaše ambice také ve vnější prezentaci České filharmonie?
MM: Spolupracujeme se Studiem Najbrt, které vyhrálo soutěž na vizuální styl pro 120. sezonu v roce 2016. Jeho inspirací byla budova Rudolfina, která patří k historii orchestru. V novém výběrovém řízení na náš vizuální styl ve 125. sezoně zvítězilo opět Studio Najbrt, které nás už zná, a k historii Rudolfina přidalo vizi nového koncertního sálu, který by se měl v Praze objevit a kde bychom rádi byli doma. Neznamená to ovšem, že bychom zanevřeli na Rudolfinum, je to úžasné sídlo pro první orchestr v zemi, navíc s výbornou akustikou Dvořákovy síně. Když ale hrajeme velká symfonická díla jako je Mahler, větší prostor vyžaduje nejen hudba, ale musí se rozšiřovat také pódium, čímž zase přicházíme o už tak vyprodaná místa pro publikum.
V souvislosti s protesty proti vystoupení Valerije Gergijeva s Českou filharmonií zaznělo, že chápete umění jakožto projev tvůrčího ducha stojící mimo politické dění – platí to stále?
DM: Kdybychom začali posuzovat sólisty, dirigenty nebo dokonce skladatele pouze podle jejich politických či společenských postojů, vedlo by to k absurdnímu okleštění dramaturgie. Sílu hudby se snažíme spíše využít pro dobročinnost. V minulých letech jsme hráli benefice pro české obce zasažené povodněmi, pro nemocnice bojující s covidem, ale také pro zemětřesením postižené Japonsko nebo vyhořelou katedrálu Notre Dame. Pravidelně spolupracujeme s Člověkem v tísni na projektu Lepší škola pro všechny, který pomáhá českým dětem ze sociálně slabších rodin v přístupu ke vzdělání.
