Místo houslí flétna
Hudební nástroj jako by si někdy člověka našel sám. Svou roli v tom často sehraje náhoda, která se zpočátku může zdát náhodou nešťastnou, nebo dokonce nepříjemnou. Něco takového se stalo Giovannimu Antoninimu, když ho coby malého chlapce dovedli rodiče ke zkoušce do přípravného oddělení slavné Milánské konzervatoře Giuseppe Verdiho. S houslemi. Na školu ho nepřijali, protože učitelům připadal příliš živý („vivace“) a možná i málo nadaný, jak dnes zpětně tento umělec soudí. A tak se historie zopakovala. V instituci, jejíž představitelé kdysi odmítli devatenáctiletého Verdiho kvůli příliš vysokému věku (ve skutečnosti mu prý ale přisoudili nedostatečnou klavírní techniku a chabé teoretické znalosti), se malému Giovannimu dveře zavřely. Místo toho se mu naopak otevřela milánská hudební škola Civica Scuola di Musica, kam už však nastupoval s flétnou.
Giovanni Antonini | Foto Paolo Morello
Z původně spíše slabšího žáka se proměnil v hudební uragán, učil se rychle, lehce a vášnivě a při tom pro sebe objevil bohatý svět barokní hudby, jež mu zcela učarovala. Své vzdělání dokončil v ženevském Centru staré hudby a ještě za studií založil spolu se třemi kolegy v roce 1985 barokní soubor Il Giardino Armonico, jenž měl navázat na průkopnickou práci dirigenta Nikolause Harnoncourta, cembalisty Gustava Leonhardta a také flétnisty Franse Brüggena. Mladí začínající umělci hledali vlastní způsob, jak oslovit nejen nonkonformní část posluchačů, kteří historicky poučenou interpretaci vyhledávali, ale získat i ty, kteří byli v nesmiřitelném táboře jejích odpůrců. Netrvalo dlouho a podařilo se jim to způsobem, v jaký možná ani nedoufali.
V rozpuku
V roce 1999 vydal ansámbl s pěvkyní Cecilií Bartoli u firmy Decca snímek The Vivaldi Album. Nahrávka do té doby neznámých árií měla obrovský úspěch: získala cenu Grammy, vyvolala nebývalý zájem o skladatelovo operní dílo a pomohla mladému souboru dosáhnout až ke zmlsanému opernímu publiku. Mimořádnost alba potvrzuje mimo jiné také jeho zařazení do knihy saxofonisty a hudebního kritika Toma Moona 1,000 Recordings to Hear Before You Die (2008).
Přibližně v té době se Giovanni Antonini ujal dirigování souboru, aniž by přestal být jeho aktivním členem. Jejich společnou cestu objevování repertoáru 17. a 18. století dokumentuje kromě živých vystoupení téměř 40 snímků především u labelů Teldec, Decca a Naïve, na nichž najdeme jména hvězdných osobností, jako jsou například houslistky Isabel Faust, Viktoria Mullova, Sol Gabetta, klavírní duo Katia a Marielle Labèque, sopranistka Sumi Jo i hvězdy na vzestupu, pěvkyně Anna Prohaska nebo Julia Lezhneva. S Cecilií Bartoli si Il Giardino Armonico zopakovalo spolupráci v roce 2009 neotřelým snímkem Sacrificium (Decca) s áriemi určenými původně kastrátům a připsalo si na své konto další Grammy.
Přesahy
Giovanni Antonini se v historicky poučené interpretaci nikdy nezapouzdřil. Snad za to může jeho nepokojné „vivace“, snaha být co nejméně akademický, respekt k odlišným hudebním názorům anebo otevřenost, s níž nepřestává hledat inspiraci za hranicemi západní klasické hudby. V jazzových improvizacích nachází klíč k uchopení přítomného okamžiku, v irském folkloru slyší francouzskou barokní nepravidelnost (inégalité), v indické klasické hudbě šířku zvukových témbrů. Jako virtuos na zobcové a barokní příčné flétny a současně dirigent si vypracoval osobitý projev, v němž jsou tyto vlivy nepřeslechnutelné i nepřehlédnutelné: „…nejenže je skvělým virtuosem a úžasně schopným hudebníkem, ale je rovněž tím, kdo do své hry vnáší obrovské množství barev, rozmanitosti a čistého elánu,“ zhodnotil jeho vklad recenzní server MusicWeb International (2013).
Není divu, že je Antonini pravidelně zván k dirigování symfonických těles s dlouhou tradicí, aby oživil jejich interpretaci, ať už jsou to Berlínští filharmonikové, amsterdamský Concertgebouw, Tonhalle Zürich nebo lipský Gewandhaus. V současné době je hlavním hostujícím dirigentem orchestru Salcburského Mozartea a Kammerorchester Basel, s nímž natočil kompletní Beethovenovy symfonie.
Giovanni Antonini | Foto Decca, David Ellis
Častý zájem o spolupráci projevují také operní domy, podílel se například na inscenaci Mozartovy Figarovy svatby, Händelovy Alciny či Idomenea v milánské La Scale a Curyšské opeře, pro Salcburský festival připravil Händelovu operu Giulio Cesare a v Belliniho Normě znovu spolupracoval s Cecilií Bartoli. V letošní sezoně se věnuje koncertním provedením oper Fidelio a Don Giovanni, Mozartovým symfoniím s Orchestra of the Age of Enlightenment, s Magdalenou Koženou provede Gluckovy a Mozartovy árie, v Divadle na Vídeňce představí Händelova Orlanda. K tomu se ještě pojí funkce uměleckého ředitele Mezinárodního festivalu Wratislavia Cantans ve Wrocławi, kterou přijal v roce 2013 po šestiměsíční úvaze (navzdory tomu, že se institucím vždycky trochu vyhýbal), přičemž hned v následujícím ruce obdržel Wrocławskou hudební cenu v oboru klasická hudba za mimořádný umělecký přínos.
Haydn 2032
Doposud nejambicióznějším projektem Giovanniho Antoniniho je Haydn 2032. Nejedná se o název kosmického programu ani vesmírné sondy, nýbrž o natáčení všech 107 symfonií Josepha Haydna u příležitosti 300. výročí narození skladatele v roce 2032. Opět se tu projevuje dirigentova schopnost čelit velkým výzvám a touha přinést posluchačům co nejživější zážitek: „Doufám, že každé CD této série bude pro posluchače i pro nás muzikanty zajímavé. (…) Nestarám se o tvorbu encyklopedických věcí, které jen odložíte na poličku. Chci, aby posluchač poslouchal každý snímek s nadšením od prvního do posledního tracku,“ řekl dirigent před třemi lety v rozhovoru pro německý časopis Concerti. Symfonie, řazené záměrně nikoli chronologicky nýbrž tematicky, vycházejí postupně od roku 2014 u labelu Alpha (Outhere Music) a podílejí se na nich soubory Il Giardino Armonico a Kammerorchester Basel. Jejich interpretaci charakterizuje elán, spád, nadšení a strhující svoboda, na hony vzdálená naší představě o usedlém „papá“ Haydnovi.
Odpočinek? Jedině s hudbou
Giovanni Antonini nachází i v hustě napěchovaném režimu čas na odpočinek, jenže na hudbu stejně nedokáže nemyslet:
Když mám dovolenou, jezdím rád do jižní Itálie, třeba na Sicílii, což je jediné místo, kde dokážu skutečně vypnout. Tahle práce se může stát skoro posedlostí, takže dokonce na dovolené stejně pořád myslím na hudbu. Jsem vášnivým čtenářem klasické literatury, opětovně si čtu klasické autory a objevuji v jejich tvorbě mnoho spojitostí s hudbou. Hudba je tu pořád. Nikdy si nebere volno!
Rozhovor s Johnem Sutherlandem pro server Bachtrack, 2017
Jedna z Haydnových symfonií (číslo 80) v rámci projektu Haydn 2032
