I my se můžeme těšit na zmíněný První koncert pro housle a orchestr a moll Dmitrije Šostakoviče v podání fenomenálního řeckého houslisty Leonidase Kavakose. Zahraje ho na zahajovacích koncertech 122. sezony České filharmonie 19. a 20. října, za řízení Jakuba Hrůši. Jak moc je Kavakos výjimečný, že se mu dostalo pocty otevřít sezonu? Co o něm říká a píše hudební svět? A proč ho filharmonie pozvala? Pojďme se o něm dozvědět víc.
„Považuji Kavakose za jednoho z nejzajímavějších houslistů současnosti, zjevením pro mne byla nahrávka Beethovenova houslového koncertu, kterou má v Digitální koncertní síni Berlínské filharmonie. Od té chvíle jsem toužil, aby Česká filharmonie opět tohoto houslistu získala,“ vysvětluje ředitel ČF David Mareček.
A také přiznává, že angažovat Kavakose je stále obtížnější, protože vedle houslové rozvíjí úspěšně také dirigentskou kariéru. Podařilo se ho nalákat na spolupráci s Jiřím Bělohlávkem – Kavakos chtěl hrát v Praze výhradně s ním. „Ale zároveň už zažil skvělé koncerty s Jakubem Hrůšou a to bylo jedním z důvodů, proč jsme na zahajovací koncert po odchodu Jiřího oslovili právě Jakuba. Bylo logické, aby dělal Mahlerovu Čtvrtou symfonii jako nejlepší Jiřího žák a zároveň titulární dirigent České filharmonie. Stejně důležité však bylo, že ho Kavakos znal z předchozí spolupráce a velmi si ho oblíbil,“ dodává Mareček.
Aténský rodák, který jedenáct dní po prvním zahajovacím koncertě oslaví 50. narozeniny, není ani v Praze žádným nováčkem. S Českou filharmonií v minulosti několikrát hrál. Protože i houslisté zrají jako víno, chystané vystoupení bude určitě dosud největší událostí ze všech.
Leonidas Kavakos je houslovou extratřídou v celosvětovém měřítku, mezi houslisty na nejvyšším stupínku ho vynesly dokonalá virtuozita, obdivuhodná muzikalita, hudební inteligence a analytické schopnosti, osobnostní vyzrálost a přesvědčivost interpretačního projevu. To jsou však možná jen fráze, které byste mohli napsat o desítkách dalších houslistů. Kavakos je výjimečný hloubkou uvažování o hudbě, o jejím dosahu a o odpovědnosti k ní. Za to vděčí neobvyklému pedagogickému vlivu v dětství.
Na housle začal hrát v pěti letech, prvním učitelem mu byl jeho otec. „On se zase učil od svého otce, který mu dal housle, a ty jsem pak od něho dostal já. Vidíte, mám to v krvi,“ vypráví Kavakos. Stejně tak v krvi má řeckou lidovou hudbu – otec byl slavným folkloristou, hrál však i klasickou hudbu. „Chtěl jsem pokračovat v jeho folklorních šlépějích, ale v Řecku se lidová hudba považuje za méněcennou a mě to nějak odradilo,“ vysvětluje. Stále je ovšem pro něho lidová hudba prazákladem klasické hudby, je prý svým způsobem stejně fascinující.
Zpočátku to vůbec nevypadalo, že by se z Kavakose měl stát houslista. „S otcem jsme velice bojovali, on chtěl, abych se zlepšoval, a já se proti tomu bouřil. Housle jsou velmi obtížný nástroj, začátečník na ně nemůže vyloudit hezký tón. Když bylo mé dceři pět let, došlo na zmíněný ceremoniál, kdy jí byly předány rodinné housle. Uchopila je, několikrát drnkla na struny a pak se rozplakala a housle odhodila. ‚To nezní jako dědečkovy housle!‘ prohlásila. Musel jsem být stejný. S houslemi jsem třikrát skončil, ale nakonec jsem se vždycky vrátil.“
Pak došlo ke zvratu, když začal v devíti letech chodit k jinému učiteli. „Nebyl profesionálním pedagogem a peníze si bral jen od netalentovaných žáků. Když u někoho poznal velký talent, honoráře odmítal. Řídil se Platónovou myšlenkou – předat kulturu viděl jako svaté poslání. Výuku hudby považoval za příležitost formovat žáka v tom, jakým má být člověkem, umožnit mu dýchat, vštěpit mu, že hudba je hlavně o odhodlání a přesnosti, ale i o tom, jak dosáhnout svobody.“ Díky tomuto vedení byl Kavakos ve dvanácti letech nejmladším členem Orchestru mládeže Evropské unie. Zažil koncerty na festivalu Proms, ve vídeňském Musikvereinu nebo v amsterdamské Concertgebouw, ale po dvou letech z orchestru odešel – jeho hra se prý proměňovala tak, jak nechtěl. I to dokazuje, jak vyzrále dokázal Leonidas Kavakos v pouhých 14 letech uvažovat.
Do svých 21 let posbíral vítězství ve třech velkých soutěžích: Sibeliově (1985), Paganiniho a Naumburgově (1988). To mu otevřelo neomezené koncertní i nahrávací možnosti, kterých bezvýhradně využil. Do Sibeliovy soutěže se přitom prý přihlásil jen kvůli mamince. Milovala Sibeliův houslový koncert, který bylo nutné na soutěž nastudovat.
Nyní Kavakos spolupracuje s nejlepšími orchestry a dirigenty a je exkluzivním umělcem společnosti Decca Classics. V jeho hlavní repertoárové linii stojí houslové koncerty 19. a 20. století. Lze ho však také slyšet ve skvělé interpretaci Bacha nebo Mozarta, stejně jako v premiérování soudobých skladeb.
Ve svých rodných Aténách má stále své hlavní bydliště. Také zde každoročně pořádá festival a mistrovské kurzy hry na housle a komorní hry, které navštěvují houslisté a ansámbly z celého světa. Kavakos jim chce předat nejen technické, analytické a interpretační návody, ale také povědomí o hudební tradici. Za její podstatnou část považuje umění výroby houslí a smyčců, jejíž velcí mistři jsou pro něho dodnes opředeni záhadami a tajemstvím. Sám hraje na Stradivariho nástroj zvaný „Willemotte“ z roku 1734 a vlastní moderní mistrovské housle od čtyř vynikajících houslařů.
V roce 2017 obdržel Léonine Sonning Music Prize, prestižní dánskou cenu, která je udílena každoročně mezinárodně významnému skladateli, hráči, zpěvákovi nebo dirigentovi. Předchozími držiteli byli například Leonard Berstein, Benjamin Britten, Dmitrij Šostakovič, Mstislav Rostropovič, Pierre Boulez nebo Sir Simon Rattle.
V minulé sezoně byl Leonidas Kavakos rezidenčním umělcem Newyorské filharmonie, letos bude stejnou funkci zastávat v amsterdamském Concertgebouw a ve vídeňském Musikvereinu. Vyrazí na evropské turné s orchestrem Filharmonica della Scala a na evropské a asijské turné s orchestrem lipského Gewandhausu. Kromě České filharmonie také sólově vystoupí s Berlínskou filharmonií, London Symphony Orchestra, Royal Concertgebouw Orchestra, Boston Symphony Orchestra a Chicago Symphony Orchestra. V prosinci 2017 podnikne recitálové turné s klavíristkou Yujou Wang.
Kavakosovy dirigentské zkušenosti se odrazily ve spolupráci s London Symphony Orchestra, Newyorskou filharmonií, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin a dalšími tělesy. V sezoně 2017/2018 bude dirigovat Orchestre Philharmonique de Radio France, Symfonický orchestr dánského rozhlasu nebo Orchestre de la Suisse Romande.
Toto je hra, která odlišuje muže od chlapců. Pochybuji, že momentálně existuje více než hrst houslistů, kteří se dokážou Kavakosovi vyrovnat v rozmanitosti tvorby tónů, přesnosti a rychlosti jeho harmonií nebo v obratném střídání hry smyčcem a pizzicato levou rukou. Ve skutečnosti by mne zajímalo, jestli by se mu Paganini vyrovnal.
Gramophone, květen 2016
Stačí se podívat do jeho bezprostředně nejbližšího koncertního programu k pražským koncertům 19. a 20. října. Přiletí z Vídně, kde 14. října představí 4. houslový koncert Lery Auerbach v evropské premiéře. Z Prahy pak zamíří do Londýna, kde již 22. října zahraje v Barbican Centre Beethovenův Trojkoncert s orchestrem lipského Gewandhausu za řízení Herberta Blomstedta a s námi dobře známými spolusólisty Gautierem Capuçonem a Kirillem Gersteinem. To samé pak zazní ještě 24. října v Paříži a 26. října v Lucemburku. A mohli bychom pokračovat, Kavakosův program plyne stále v podobném tempu.
Ovšem uspěchaný život virtuosa nesmazal jeho zkušenosti z dětství. „Tehdy jsem se dozvěděl, že hudba není jen to, co slyšíme. Je to, co děláme. Když něco děláme s oddaností a soustředěním a někoho tím zasáhneme, je to druh hudby. Jde o něco hodně starého, co jsme zdědili. Věděli jste, co staří Řekové vyučovali? Gramatiku, matematiku, gymnastiku a hudbu. Hudba byla jedním z pilířů vzdělání, protože ovlivňuje celou osobnost.“