V paměti mnohých dodnes zůstává jeho Má vlast s Českou filharmonií na zahajovacím koncertě Pražského jara 1990 jako jeden z nejsilnějších a nejsymboličtějších hudebních zážitků celé polistopadové doby. Po právu. Ale nepřekrývají nám naše vlastní vzpomínky na euforickou dobu celek Kubelíkova života? Máme dostatečně na paměti, že se na jaře 1990 nevracela domů jen mimořádná umělecká osobnost, ale člověk s obrovskou vnitřní a mravní integritou, kterou osvědčoval po celý život? Uvědomujeme si se vší naléhavostí, jak jiné by to bylo, kdyby osobnost Kubelíkova formátu mohla v letech 1948–1990 dýchat a žít pro tuto společnost a její kulturu jinak než „na dálku“? A známe dobře vše, co utvářelo Kubelíkův život – a co utvářel on sám všude, kde působil – před euforií roku 1990?
Múzické dětství
Od dětství obklopovala Rafaela Kubelíka kultura nejvyšší úrovně. Narodil se 29. června 1914 na zámku v Býchorech u Kolína jako šesté z osmi dětí slavného českého houslisty Jana Kubelíka a maďarské hraběnky Marianne Czaky-Szellové. Od otce získal základy hry na housle a hudební teorie, ale nejen to: „V poměrně krátkém čase zchudla naše rodina, takže jako šestnáctiletý student jsem prodělával s otcem svízelnou dobu, zejména finančně svízelnou. To však nebylo tak důležité, důležité pro mě zůstalo, že můj otec, který musel po celý život bojovat s tolika překážkami (…), zůstal pro mne vždy jasným vzorem. Nikdy nepřestal mi ukazovat, co je podstatné v životě každého umělce. (…) Jeho svět měl v sobě dávku přímé lidskosti, účinkující na hudební tvorbu teplem a tradicí, což obojí pramenilo z dob, ve kterých ještě existoval humanistický duch.“
V letech 1929–1933 studoval Rafael na Pražské konzervatoři skladbu, housle a dirigování. Hře na housle ho vyučoval Jindřich Feld, ve skladbě byl žákem Otakara Šína a dirigování se učil u Pavla Dědečka. Byl i vynikající klavírista a svého otce doprovázel ve 30. letech na koncertních turné v Rumunsku, Itálii a ve Spojených státech amerických.
Úspěchy a úvahy
Českou filharmonii Kubelík poprvé dirigoval v lednu 1934. Bylo mu devatenáct! A o dva roky později z něj byl stálý dirigent. Na podzim 1937 zastoupil Václava Talicha na turné České filharmonie po Anglii, Skotsku a Belgii. Mimořádným talentem a muzikalitou si získal publikum i kritiku, která mu předpovídala skvělou budoucnost. Bylo by asi pochopitelné, kdyby mladý Kubelík plul na vlně obrovských úspěchů, jako na nich mladí úspěšní dirigenti obvykle plují. Ale když měl třiadvacetiletý umělec promluvit o turné, nezapřel výchovu svého otce a hodnoty, ke kterým ho vedl: „Jako malý národ nemůžeme v cizině vítězit, než představíme se světu jako národ vysoké umělecké kultury. Můžeme tak činiti s dobrým svědomím. S naší hudbou můžeme zaujímat jedno z předních míst. Býti nositeli kultury – to je naše národní poslání ve světě.“
V srpnu 1939 byl Kubelík jmenován do čela opery brněnského Zemského divadla. I v obtížných podmínkách nacistické okupace se mu během necelých tří sezón dařilo prosazovat repertoár, jehož páteří byla Smetanova, Dvořákova a Janáčkova díla. Nastudoval však i Berliozovy Trójany! Poslední dva měsíce Kubelíkova šéfovství byly ve znamení 100. výročí narození Antonína Dvořáka. Jeho opera Čert a Káča byla v listopadu 1941 posledním představením. Pak nacisté divadlo uzavřeli. Do Brna se Kubelík vrátil ještě v roce 1947, kdy jako host dirigoval premiéru své vlastní opery Veronika.
Šéfdirigent České filharmonie
Jako umělecký šéf České filharmonie působil Rafael Kubelík od roku 1942. I když dramaturgie musela být podřízena omezením doby, osmadvacetiletý Talichův nástupce se nejvíc věnoval dílům posilujícím naději a víru lidí. Řídil Sukův Svatováclavský triptych, Janáčkova Tarase Bulbu, znovu a znovu Smetanovu Mou vlast. Právě ta symbolicky zazněla už v osvobozeném Československu na Staroměstském náměstí 20. června 1945 na „Koncertě díkůvzdání“.
Kubelík záhy zformuloval novou programovou linii orchestru s cílem „splatiti dosavadní dluhy“ ruské, francouzské a anglo-americké hudbě, ale současně se zaměřit na domácí tvorbu. Aby se vše stihlo, „nezbylo“ Kubelíkovi než založit mezinárodní hudební festival Pražské jaro, který se poprvé odehrál v květnu 1946. Navrácení Rudolfina České filharmonii a zestátnění orchestru v říjnu 1945 – to jsou další z Kubelíkových zásluh. Naposledy dirigoval Českou filharmonii 5. července 1948. V té době byl rozhodnut z Československa ovládaného komunistickou diktaturou odejít. Z koncertů na Edinburském festivalu se už nevrátil.
Chicago a Londýn
Po odchodu do exilu Kubelík hostoval ve Velké Británii a Holandsku, na koncertní turné se v roce 1949 vydal do Austrálie. 17. listopadu téhož roku debutoval u Chicagského symfonického orchestru. Natolik úspěšně, že se od září 1950 stal na tři roky jeho hudebním ředitelem. V typicky bohaté kubelíkovské dramaturgii se potkávala hudba 20. století, čeští skladatelé i světový repertoár v plné šíři. Na koncertech se objevovaly skladby Bartóka, Poulenca, Coplanda nebo Harrise; z české hudby Dvořák a Smetana, nechyběl ale ani Janáček, Suk a Martinů. Koncertní provedení Wagnerova Parsifala v dubnu 1953 jako by předjímalo další úsek Kubelíkova života.
V letech 1955–1958 působil jako hudební ředitel Královské opery Covent Garden v Londýně. O co se snažil? O svět bez primadon: o vytvoření stálého a kvalitního britského uměleckého souboru. Byl za to ovšem dost kritizován. Zejména od Britů… I v Covent Garden stihl uvést Berliozovy Trójany a udělat mnoho pro českou hudbu, jmenovitě pro Jenůfu a Prodanou nevěstu.
Jsem ten stopatnáctý
Legendární Kubelíkova éra. Tak bývá označováno osmnáct let (1961–1979), ve kterých byl šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Porozumění mezi orchestrem a jeho šéfem bylo velké a Kubelík přivedl těleso na světovou úroveň. Ne jako dirigent-diktátor, ale jako dirigent-demokrat: „Nemohu dávat rady orchestru a být nezkázněný sám v sobě, být primadonou a nechat se vyvést z míry nedobrými okolnostmi. Jsem ten stopatnáctý před sto čtrnácti hráči orchestru.“
Dramaturgii obohatil o díla českých skladatelů, velkou pozornost opět věnoval hudbě 20. století (často uváděl skladby K. A. Hartmanna). S orchestrem podnikl koncertní cesty po Evropě, USA a Japonsku, nahrál velké množství gramofonových desek; proslulá je vůbec první kompletní nahrávka Mahlerových symfonií. Jako hostující dirigent koncertoval s bavorskými symfoniky až do roku 1985, kdy ze zdravotních důvodů přestal dirigovat.
Kubelík byl světově proslulý a vyhledávaný dirigent. Kromě šéfovských úvazků v Chicagu, Londýně, Mnichově a krátce také v newyorské Metropolitní opeře hostoval u všech předních těles. Koncertoval v Berlíně a Vídni, v Londýně, Stockholmu či Amsterdamu. Pravidelně dirigoval v New Yorku, Bostonu a Clevelandu, od poloviny 60. let se vracel do Chicaga, velký ohlas měla jeho vystoupení v Izraeli a v Austrálii. K tomu připočítejme operní kreace. Kubelík říkal, že dobrý dirigent musí mít operní zkušenost a naopak. Nastudoval mnoho oper v Mnichově, Hamburku, Vídni, Miláně, ale také v San Franciscu.
V nahrávacích studiích
Zvukové nahrávky zachycují celou Kubelíkovu dirigentskou činnost. Počínaje předválečnými nahrávkami s České filharmonie přes bohatou diskografii z let 1948–1985 až k posledním nahrávkám opět s Českou filharmonií zkraje 90. let. Při nahrávání se snažil vyhnout rozkouskování skladeb na jednotlivé úseky. Vždy usiloval o celek díla, o to, aby hudba – jak říkal – co nejvíce „dýchala“.
Těžištěm Kubelíkových nahrávek je hudba 19. století symbolizovaná komplety Beethovenových, Schumannových, Brahmsových a Mahlerových symfonií, z hudby 20. století nechybí Orff, Hindemith či Schönberg. Důležité místo má česká hudba, mimo jiné všechny Dvořákovy symfonie s Berlínskými filharmoniky a celkem šest kompletních nahrávek Smetanovy Mé vlasti: v Chicagu, Vídni, Bostonu, Římě, Mnichově a nakonec v Praze s Českou filharmonií.
Čechoslovák milující svobodu
Odchod do exilu po komunistickém převratu znamenal pro Kubelíka mnoho obtíží, ale rozhodnutí to bylo jednoznačné. „Odešel jsem, abych nemusel kolaborovat při likvidování naší kultury a humánnosti. Ale nikdy jsem nepřestal věřit v zákon vítězství pravdy, toho, co je správné.“ Od začátku 50. let přicházela pozvání, aby se do Československa vrátil. Opakovaně odpovídal, že se vrátí rád, ale za podmínky, že „musí mít svobodu přesvědčení, svobodu tvoření, svobodu projevu a svobodu pohybu každý slušný Čech a Slovák s talentem i bez talentu.“
Po okupaci Československa v srpnu 1968 zorganizoval bojkot zemí Varšavské smlouvy ze strany tehdejší umělecké elity. Z více než stovky umělců, kteří Kubelíkův protest podpořili, jmenujme Rudolfa Firkušného, Igora Stravinského či Daniela Barenboima. V červenci 1979 napsal Kubelík společně s houslistou Yehudi Menuhinem dopis sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi. Žádali ho, aby využil své moci a vyzval československou vládu k propuštění Václava Havla a dalších vězněných signatářů Charty 77.
„Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ – To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990. A o měsíc později, 12. května, se pod Kubelíkovou taktovkou rozezněly „harfy věstcův“, které zahajují Mou vlast. Podobně jako před čtyřiceti pěti lety po skončení války dirigoval Smetanův symfonický cyklus také na Staroměstském náměstí. „Koncert vzájemného porozumění“ se odehrál v den prvních svobodných voleb 9. června 1990. V říjnu 1991 se na koncertním pódiu potkal s Českou filharmonií a Rudolfem Firkušným a kritika psala: „Oběma protagonistům večera bylo dohromady bohatě více než jedno a půl století, jejich umění je však výsostně mladé, brilantní a šťavnaté.“
S dirigováním se Kubelík definitivně rozloučil v listopadu 1991 na zájezdu České filharmonie do Japonska. Na programu byla Má vlast. Rafael Kubelík zemřel 11. srpna 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu.
Po pražských jarních koncertech roku 1990 psal zkraje července svým „znovunalezeným“ českým filharmonikům: „Drazí přátelé, v myšlenkách jsem stále ještě v Praze – doma! – Za všechnu tu krásu hudby, věrnost a lásku – jak jste mi ji tak štědře dali – Vám děkuji – z celého srdce! Buďte zdrávi a silni – pro zdraví naší hudby! Objímám Vás co nejvřeleji – Váš Rafael Kubelík“
