Česká filharmonie zanechala v událostech roku 1989 významnou stopu. K otevřenému postoji vůči režimu se ale hráči museli probojovat, ještě na začátku roku jejich pokus o protest skončil fiaskem.
Andaluský rodák Pablo Heras-Casado rozvíjel své hudební vlohy jako zpěvák ve sborech, kromě toho hrál na klavír a na housle. Jeho doménou byla stará hudba, které se intenzivně věnoval ve své sborové činnosti, souběžně svůj zájem obracel i k soudobé hudbě, byl studentem a spolupracovníkem Pierra Bouleze. Řídí přední světové a evropské orchestry, po léta spolupracuje s Freiburským barokním orchestrem. Je hlavním hostujícím dirigentem v madridském Teatro Real, kde mimo jiné nastudoval Wagnerův Prsten Nibelungův. Na začátku prosince bude v Rudolfinu dirigovat Brahmsův Druhý klavírní koncert a Brucknerovu Čtvrtou symfonii.
Po fantastickém úspěchu své opery Jižní pól uvedené v Mnichově se Miroslav Srnka stal bezesporu nejznámější tváří české scény soudobé hudby. Náš rozhovor se ale netýkal ani tak mediální slávy, jako spíš důsledků, které pro jeho další život měla. Souvisí s tím Srnkova spolupráce s Českou filharmonií, jeho posun ze skladatelského soukromí směrem k veřejnému dění i to, jak konkrétní situace ovlivňuje řešení kompozičních problémů i obecných tvůrčích otázek.
S režisérem Romanem Vávrou o jeho dokumentu „Když já tak rád diriguju…“, který zachycuje poslední fázi života a díla Jiřího Bělohlávka, bývalého šéfdirigenta České filharmonie. O komplikovaném natáčení, o jemném smyslu pro humor a vzájemné důvěře. O postoji ke smrti i nutnosti být sám sebou. A také o velké zranitelnosti, která může přinést něco mimořádného a neopakovatelného.