Rok 2018 je protkán výročími událostí, které významným způsobem zasáhly do historie Česka a Slovenska. Rozsáhlý projekt Společné století, jehož je Česká filharmonie součástí, připomíná léta 1918, kdy došla naplnění touha po svrchovaném státě, 1968, kdy se občané během takzvaného pražského jara snažili vymanit z dvacet let trvající nesvobody, a 1993, kdy se poklidným způsobem rozpadlo československé soustátí a vznikly dva nové suverénní státy, které se staly součástí moderní Evropy.
Všichni máme v paměti i další „osudové osmičky“. Vedle neblahého února 1948 nesmíme opominout ani rok 1938. Tehdy bylo na Československu spácháno politické bezpráví, které nejen předznamenalo blížící se válečný konflikt, ale zabráním pohraničních oblastí také prakticky znemožnilo jakoukoli efektivní vojenskou obranu proti agresorovi.
Již při vzniku republiky v roce 1918 se stala otázka obrany hranic jednou z nejpalčivějších. Nabízely se dvě možnosti, jak toho docílit. První variantou byl vznik motorizované a modernizované armády, která by operativně dokázala zasáhnout v místě problému, druhou variantou, která nakonec zvítězila, bylo vybudování souvislého pásu opevnění prakticky podél celé ohrožené hranice.
[Not a valid template]Potřeba řešení obrany státu ještě zesílila roku 1933, kdy se k moci v sousedním Německu dostal Adolf Hitler, a tak byl v létě roku 1935 dokončen první bunkr. Celá soustava se měla skládat ze staveb těžkého a lehkého opevnění a takzvaných dělostřeleckých tvrzí a výstavba měla trvat až do roku 1946. Anšlus Rakouska v březnu 1938 prodloužil hranice, které je třeba chránit, na 3900 km a zároveň přinesl potřebu narychlo budovat opevnění také na jihu. Avšak nepodařilo se včas dokončit ani opevnění na celé česko-německé hranici. Po podepsání Mnichovské dohody připadla většina území s opevněním Německu. Z původně plánované investice 10,9 miliard korun tak byla do postoupení Sudet proinvestována pouze asi jedna pětina.
Opevnění a hudba?
Jistě už je vám podezřelé, proč v magazínu České filharmonie přinášíme toto historicko-vojenské okénko. Dne 3. října zazní ve Dvořákově síni Rudolfina mimořádný koncert, kterým si Česká filharmonie připomene založení Československa. Před orchestrem stane poprvé oficiálně jako šéfdirigent Semjon Byčkov a na programu budou instrumentální čísla ze Smetanovy Prodané nevěsty, Dvořákova Novosvětská a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány Bohuslava Martinů.
Právě datum vzniku posledního zmiňovaného kusu nás obloukem vrací ke vzpomínanému roku 1938. V téže době totiž vznikal také pěchotní srub Jirásek, který však nikdy nebyl dokončen. Kromě toho, že už nestihl být osazen ocelovým zvonem ani kopulí, byl částečně poškozen také jeho betonový základ. Armovací železa dodnes trčící z betonu zaujaly bicistu České filharmonie Pavla Polívku, který v nich vytušil zajímavý materiál pro výrobu hudebního nástroje. „Mimo jiné se mi také zalíbila představa přenést symboliku té tragické události do zvukové podoby.” S pomocí svého příbuzného Vladimíra Medka, který se věnuje opravám těchto bunkrů, se mu podařilo dvě armovací železa ze srubu Jirásek získat, a začala tak cesta poměrně dobrodružné výroby originálního trianglu, kterou završí právě koncert k výročí republiky. Na něm totiž tento nástroj poprvé zazní.
„V našem skladu bicích máme hned několik exemplářů, vyrobených z různých materiálů a různými technikami, ale dosud jsme nejraději hráli na ten, který jsme podědili po předchozích generacích. Domnívám se, že se na něj hrálo už na prvním koncertu České filharmonie v roce 1896,“ uvádí nás do souvislostí Pavel Polívka. A popisuje, jak vlastně celý proces probíhal: „Na samotnou výrobu nástroje jsme vlastně měli jen jeden pokus. Když jsme totiž rozžhavili první tyč, zjistili jsme, že byla tak poškozená rzí, že se rozpadla na padrť. Napodruhé se to naštěstí povedlo.”
Zvuk síly a semknutosti
Kromě historického kontextu je ale výroba tohoto nástroje protkána i hudebními asociacemi. „Materiál nejdříve musel zpracovat soustružník. Toho jsme našli ve Vlašimi, místě častých návštěv Gustava Mahlera. Poté přišel na řadu kovář, který zase pochází z Louňovic pod Blaníkem, rodiště Jana Dismase Zelenky. Říkám s nadsázkou, že ten materiál je už od počátku hudebně zakalený,“ směje se Polívka.
Bicista České filharmonie Pavel Polívka (vlevo) se dvěma generacemi kovářů Kahounových. Uprostřed Petr, vpravo Jaroslav.
Příběh je to poutavý, ale je tento triangl něčím výjimečný nebo odlišný od těch ostatních? „Jednoznačně zvukem. Nebylo ale jednoduché toho dosáhnout. Když jsme tu tyč ohnuli do kýženého tvaru, vůbec to nehrálo. Teprve po alchymii zakalení se vyloupnul ten krásný kovový zvuk. Až se na koncertě zaposloucháte, všimnete si, že i když budou hrát všechny nástrojové skupiny naplno, bude tento rozměrem malý nástroj stejně slyšet. Když jsme na něj teď zkoušeli hrát přímo ve Dvořákově síni, zdál se nám ten zvuk oproti ostatním trianglům takový temný, vícehlasý. Jako by se v něm odrážela ta síla a semknutost národa, to ohromné odhodlání bránit republiku.“
Koncertní mistři hrají na vzácné nástroje z dílen prvotřídních italských a francouzských houslařů, skupinu bicích nyní obohatí nástroj, ve kterém doslova rezonují osudové okamžiky našeho národa. V České filharmonii začne 3. října hrát svou historii nový triangl a doufejme, že spolu s ním se pro další generace uchová také inspirativní příběh jeho vzniku. Srdečně vás zveme, milí čtenáři a posluchači, buďte u toho!
