Velikost a krása oceánu České studentské filharmonie

Věřím, že Česká studentská filharmonie má ještě pořád kam růst a já jí v tomto procesu budu i nadále velmi rád nápomocen. – Marko Ivanović, dlouholetý dirigent a podporovatel mladých hudebníků.

Když se kvůli koronaviru letos v březnu kultura zavřela poprvé, zastihlo to české studentské filharmoniky po zkouškovém procesu a prvním (ze čtyř) koncertů na Dvořákovo Stabat Mater s Markem Ivanovićem. Smutně se rozešli do karantény. Někteří se věnovali cvičení či on-line výuce, jiní museli shánět brigády, při kterých rozváželi pizzu nebo dělali silniční značení. Když odpadly i dubnové koncerty cyklu Čtyři kroky s Čajkovského hudbou, vypadalo to na dost neradostný konec sezony.

Pak ale do Prahy přijel Simon Rattle a ukázalo se, že jeden z nejslavnějších dirigentů současnosti chce dirigovat nejen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí“. Když padla volba na Českou studentskou, byl to pro její členy „dar seslaný přímo z nebe“ či „světlo ve tmě“, jak to sami popisovali.

Na zkoušky se Simonem Rattlem přišli všichni připravení na 500 procent. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou. „Věděl jsem, že budou dobří, ale netušil jsem, jak moc. Znějí jako skvělý profesionální orchestr jen s mladšími tvářemi. Ačkoliv mnoho orchestrů se nyní omlazuje, přece jenom nevídáte mezi hráči čtrnáctileté. Dneska jsem jim řekl, že cokoliv po nich chci, chci i po nejlepších světových tělesech. Vím, že to zvládnou. Možná jim to jen budu muset říct dvakrát. Ale dokážou to. To je obrovská poklona zdejšímu hudebnímu vzdělávání, protože na mnoha jiných místech byste u obdobného orchestru takovou úroveň neočekávali.“

Jistě nepřekvapí, že i ohlasy mladých hudebníků svědčily o naprosto mimořádných zážitcích: „Ze Simona Rattla šla neskutečná pokora k hudbě jako takové. Skoro to na mě místy působilo tak, že hudba je jeho učitelem a on je nedočkavým žákem, který se za každou cenu chce co nejrychleji od svého mentora naučit co nejvíc. Je pro mě fascinující, jak lidsky působí člověk, který je na absolutní špičce ledovce ve svém oboru.“ – „Jsou lidé, kteří si usmyslí, že přeplují oceán na voru. Mohou za to být vysmíváni, ale oni toho nedbají a svou odhodlaností naopak získávají další příznivce, kteří jsou ochotní bez obav sdílet jejich nadšení, a dali by cokoliv, aby s nimi toto na první pohled šílené dobrodružství mohli podniknout. Simon Rattle nás k takové cestě pozval, nepoukazoval na vratkost našeho plavidla, kterou mohl právem očekávat, ale ukázal nám velikost a krásu oceánu, který spolu dokážeme bez zbytečných obav a úzkostí dozajista ve zdraví, ba dokonce s potěšením překonat.“

Mladí hrají mladým

Kde se vlastně Česká studentská filharmonie vzala?

Když se v novodobé historii České filharmonie začaly činit první edukační krůčky, objevila se v roce 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. A kdo by je hrál? No přece Česká filharmonie! Jenže ouha… vytížení filharmoniků bylo tak velké, že účast na takových koncertech nepřipadala v úvahu. A tak se do hry dostal díky intendantce Martině Jesenské a uměleckému vedoucímu Mirko Škampovi tehdejší Pražský studentský orchestr, těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě.

Fungovalo to báječně, protože studentští posluchači viděli na pódiu svoje vrstevníky, kteří pro tyto koncerty přijali název Český studentský orchestr. Reakce mladých posluchačů myšlenku tohoto tělesa podporovaly: „Moc se mi líbí, že velké symfonické kusy mohou zahrát i mladí lidé.“ – „Mimo hudby mě zaujaly usměvavé reakce hráčů a opětování úsměvů k řadám publika, velmi příjemný zážitek.“ – „Bylo skvělé, když nám hráli naši vrstevníci.“ – „Velice pěkné provedení, je na nich patrná láska k hudbě.“ A všichni tito hudebníci „spříznění“ láskou k hudbě nastudovali v letech 2006–2010 pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy svity z baletu Romeo a Julie.

Když se v roce 2011 po nástupu nového managementu výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost ČF, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nazvaného nově Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků – převážně studentů hudebních škol, ať už gymnázií, konzervatoří či akademií – pravidelnou možnost zkoušet a koncertně provádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Z hudebníků se snažíme budovat stálý orchestr, ve kterém mezi nimi mohou vznikat dlouhodobě vztahy a porozumění; chceme je podporovat ve zdokonalování umění souhry. Dáváme jim také prostor, aby nejen hráli, ale také pojmenovávali svůj vztah k hudbě. Čeští studentští filharmonici ovšem fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkuje na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie spolu s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro, které byly hudební oslavou Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 vystoupil pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

Společná cesta, nejen za Pastorkyní

Kromě zkoušek a koncertů jsme začali uvažovat i o inspiracích pro mladé hudebníky, které mohou otevřít nové obzory. Jiné, než které se člověku jeví, když sedí u notového pultu. A tak jsme v říjnu 2019 před koncertním provedením Její pastorkyně pozvali muzikologa Jiřího Zahrádku, aby české studentské filharmoniky uvedl do Janáčkova díla. Ne všichni byli zrovna nadšeni, když se dověděli, že součástí zkoušek bude přednáška.

„Z přednášky jsem nejdřív byla na rozpacích, ale bylo to opravdu do hloubky a pan Zahrádka to podal velmi zajímavě, takže jsem byla potěšena a vůbec jsem té hodiny nelitovala.“ – „Už samotné setkání s panem Zahrádkou podle mého názoru orchestr stmelilo.“ Ale obrovskou sílu měla i Janáčkova hudba, i když přinesla velké nároky, které se třeba zprvu zdály nepřekonatelné. „Po první zkoušce jsem byla trochu zoufalá – opravdu mi dalo práci, abych se v díle zorientovala. Teprve na třetí zkoušce jsem měla pocit, že postupně začínám být s dílem více sžitá. Z mého pohledu tedy bylo zajímavé během zkoušek na sobě i na orchestru celkově sledovat, jak jsme všichni postupně s Janáčkem srůstali a nacházeli k němu cestu. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost setkat se s tímto dílem, byla to pro mě nová a přínosná zkušenost. Celkově mi tyto koncerty přinesly jeden z nejsilnějších zážitků vůbec, hudba je prostě nádherná a příběh silný a nadčasový.“ – „Byl to neuvěřitelně silný týden. Vlastně jak jsem dopředu čekal. Jen jsem nečekal, že bude až tak silný. Jenůfu jsem viděl scénicky mnohokrát, slyšel nespočetněkrát a jedna z nejnáročnějších věcí je – myslím posluchačsky – její intenzita. To napětí, ta přemíra emocí, které do sebe člověk během ani ne dvou hodin musí nechat vejít. Bál jsem se, že když budeme hrát pouze části díla, tento tah neudržíme. Zvláště u mladého obecenstva. A moje největší radost byla, že se to ani na jednom koncertě nestalo.“

Na Jenůfu navázalo v listopadu 2019 Kabeláčovo Mystérium času. K hudebníkům před ním promluvil o svém vztahu ke Kabeláčovi a jeho symfoniím přímo Marko Ivanović, který před pár lety nahrál komplet skladatelových symfonií se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. A v březnu – před Stabat Mater – byl naším hostem pěvec Richard Novák, který studentským filharmonikům (ale i mladým pěvcům z konzervatoře a pedagogické fakulty) otevíral svět Dvořákovy duchovní hudby a duchovnosti vůbec. Mladí umělci naslouchali s hlubokou účastí:

„U skladby jako Stabat, která může vzbudit mylný dojem, že se toho v ní málo děje, je nejlepší medicína, když interpreti vědí, o čem hrají a o čem zpívají, a když se na to rozpomenou. Dokonce si myslím, že i orchestrální hráči by si měli pozorně přečíst text, když Stabat hrají. Pak může celá interpretace dostat určité fluidum, které má trošku blízko k mystice, prostě aby to bylo velice citlivé a aby interpret s určitým rozechvěním reagoval na každou maličkost. Pak se může stát, že i když to bude poslouchat člověk, který přesně neví, o čem se zpívá, bude to pro něj silné. A to je ten kumšt. Stabat Mater je o ohromném smutku. Ne o drastickém nebo dramatickém, je to nakonec očišťující smutek. Stabat je o soucitu s bolestí, kterou prožívá matka, když ztrácí syna, který trpí hrozným způsobem. Těžko může být větší bolest. Zarývá se do hloubi duše. A Dvořákovi se to podařilo zachytit. Dvořák mě všude provázel, a kdybych se nebál, řekl bych: je to pro mě spřízněná duše.“