Příběh začíná v údolí dolního toku Labe, bráně Krkonoš – Vrchlabí, kde se 1. února 1859 narodil Karel Halíř, vynikající houslový virtuos a pedagog. Eduardo García Salas se narodil o poznání dál, přesněji ve španělské Lleidě nedaleko Barcelony. Za svůj druhý domov ale považuje právě Vrchlabí, kam se před lety přiženil. Osobnost Karla Halíře Eduarda zaujala natolik, že společně se svou ženou a dalšími hudebními nadšenci založil společnost nesoucí jeho jméno a neúnavně pracuje na znovuobjevení mistrovství tohoto velikána a šíření jeho věhlasu u nás i ve světě.
Život Karla Halíře byl pozoruhodný v mnoha ohledech. Hudební vzdělání získal na Pražské konzervatoři u profesora Antonína Bennewitze a na berlínské Hochshule fűr Musik u Josepha Joachima. Po ukončení studií se stal koncertním mistrem v orchestru Benjamina Bilse v Berlíně, později i ve dvorní pruské opeře. Druhé housle hrál v proslulém Joachimově kvartetu. Založil také vlastní kvartet, kterému Felix Weingartner dedikoval svůj smyčcový kvartet d moll.
Obdiv a uznání sklízel i u řady dalších skladatelských hvězd své doby, například Petr Iljič Čajkovskij oněm řekl: „Myslím, že tento umělec, nadaný darem vytvořit překrásný tón, vybavený vytříbenou technikou, vášní, energií a brilantností, se velmi brzy dostane mezi nejlepší houslisty našeho věku.“
Málokdo ale ví, že ony překrásné tóny kouzlil Halíř na stradivárky z roku 1694, z houslařova tzv. prvního období, nazývaného též „Long Pattern“. Kde a od koho je Halíř koupil, není přesně známo. Na podobné housle stejné značky hrál Halířův učitel Joseph Joachim, který svůj nástroj Halířovi půjčil na jeho první cestu za oceán v roce 1896. V dopise pak Halířovi napsal: „Budete-li mít úspěch, sám si koupíte takový nástroj.“ Nástroje z dílny Antonia Stradivariho se na přelomu století prodávaly za cenu kolem 12 000 amerických dolarů. Úspěch se bezpochyby dostavil, protože v dalších letech již Halíř hraje na své vlastní stradivárky. V Berlíně s nimi v roce 1905 premiéroval slavný Sibeliův houslový koncert pod taktovkou Richarda Strausse. Naposledy je pak Halíř rozezvučel v pražském Rudolfinu v roce 1908 při provedení Beethovenova koncertu, s Českou filharmonií, pod taktovkou dirigenta Viléma Zemánka.
Nacházení nových pramenů a sbírání poznatků z Halířova života je Eduardův velký koníček, zřejmě podvědomě vytušil čerstvou stopu, když ho jednoho dne při brouzdání po sítí zaujala velmi živá diskuse hudebních znalců, zda je lepší na vzácné nástroje hrát nebo je deponovat v muzeu. Ke kardinální otázce se vyjadřoval i slavný výrobce pouzder Dimitri Musafia. Virtuálně pronesl větu, po které se Eduardovi doslova rozbušilo srdce vzrušením: „Včera jsem měl ve své dílně Strad ex Halir, hraje se na ně už přes 300 let a znějí nádherně.“
Věrný své vášni pak Eduardo rozběhl pátrání po Halířových stradivárkách naplno. Kontaktoval Musafiu a po něm i majitele nástroje, který žije v San Diegu.
Slovo dalo slovo…, ale to už jsme zpět na turné České filharmonie v USA. Orchestr sem dorazil 4. listopadu, téměř na den přesně jako před 118 lety Karel Halíř, který zde hostoval u Boston Symphony.
Eduardo využil příležitosti, s majitelem se domluvil a na stradivárky se zajel podívat. Když je poprvé vzal do ruky, přiznává, že měl trému. Myslel na Halíře, představoval si, jak se asi cítil on před premiérou Sibelia. Zážitek to byl prý nepopsatelný, zvlášť když majitel svolil a Eduardo mohl vyzkoušet jejich herní kvality. Říká se, že každý nástroj má svou duši a v ní se snoubí poselství všech mistrů, v jejichž rukách ožíval. Karel Halíř navíc do houslí obtiskl sám sebe ještě i jinak, a to vlastně doslova. V místě držení, na vrchní desce jsou housle hodně odřené, jak dokládají dobové fotografie, Halíř se totiž pyšnil hustým plnovousem.
Památka na mistrovy vousy
Loučení bylo pro Eduarda bolestivé, byla to láska na první pohled. Navíc se Eduardo dozvěděl, že Stradivárky ex Halir momentálně hledají nového majitele. Za několik milionů dolarů se tím šťastným můžete stát třeba i vy.
Velka gratulace Edu!!!! Jsi skvelej!!!