Šefdirigent Jiří Bělohlávek pojal sezonu „Objevy“ jako vizi do budoucnosti orchestru. Je třeba stále hledat mladé talenty a pečlivě z nich vybírat ty, jimž by pravidelná spolupráce s Českou filharmonií slušela nejvíc. Letos dostanou příležitost zahraniční dirigenti, kteří stanou před velkou výzvou. Jejich úkolem bude připravit s orchestrem jednu z Beethovenových symfonií, operní předehru a skladbu se sólistou.
Hned při prvním koncertě tohoto cyklu vystoupí z orchestrálního davu sólofagotista České filharmonie Jaroslav Kubita a přednese ve spolupráci s dirigentem Rafaelem Payarem jednu z nejslavnějších skladeb pro sólový fagot, Koncert B dur KV 191 (186e) Wolfganga Amadea Mozarta. Příležitost představit své interpretační umění přijal tento umělec s radostí, obdivuhodnou pokorou a velkou odpovědností. Vznikla tím také příležitost pohovořit více o nástroji, který sólově slýcháme na koncertních pódiích jen zřídka, a navíc s umělcem, který patří k mistrům svého oboru.
Snad se mnou budete souhlasit, že fagot není zrovna nástroj, na který by se v hudebních školách děti hrnuly tak jako na klavír, housle, flétnu nebo třeba klarinet. Čím je podle vás tento nástroj jedinečný?
Na první pohled se to nezdá, ale fagot má docela velký rozsah, větší než třeba hoboj. Disponuje třemi rejstříky: hlubokým, středním a vysokým, který je často přirovnáván k lidskému hlasu. Dokáže zahrát basovou linku, ale také pěkně vyklenout melodii. V orchestru hraje často s basy, někdy však překvapivě i s houslemi. Podle mě je to nástroj velmi všestranný.
Kdy jste objevil jeho kouzlo?
Chvíli mi to trvalo. Začínal jsem s klavírem, ale přiznám se, že mě moc nebavil. Asi nejsem ten správný klavírní typ. Pak mi otec navrhl, abych zkusil nějaký dechový nástroj. Vždycky se mi líbily hluboké tóny, a tak jsem nejprve uvažoval o tubě. Táta mi ale navrhl fagot a já jeho návrh přijal. Bylo mi 10 let.
Opravdu? Není to brzo?
Ani ne, pokud je žák dostatečně vyspělý. Dnes mohou děti začít dokonce ještě dřív, třeba už v sedmi letech, protože existuje menší a lehčí nástroj fagotino, který se pro tyto účely výborně hodí.
K fagotu vás dovedl otec, předpokládám tedy, že jste z hudební rodiny?
Ano, jsem, oba rodiče jsou hudebníci, oba dlouho učili na hudební škole „Žerotín“ v Olomouci, odkud pocházím. Maminka klavír a tatínek klarinet, děda a strýc byli houslisté, mladší bratr je houslistou v České filharmonii.
Fagot vás začal hned bavit?
Musím se přiznat, že jsem si vše zpočátku představoval dost jednoduše. Basový klíč jsem už uměl, hrál jsem jen jeden hlas, na první pohled to zkrátka vypadalo jako nic. Jenže pak jsem zjistil, že se musím naučit správně dýchat, najít si nátisk, vytvořit tón. Nejdřív mě cvičení moc nebavilo, ale pak jsme dali s tatínkem dohromady trio pro dva klarinety a fagot, přihlásili jsme se do soutěže Concertino Praga a kupodivu jsme vyhráli národní kolo. V mezinárodním kole jsme získali čestné uznání. Díky tomu jsem měl příležitost slyšet studenty z konzervatoří, kteří hráli na různé nástroje dobře a dlouho. To byla obrovská inspirace a motivace, která vyústila v rozhodnutí jít na konzervatoř.
Co potřebuje dobrý fagotista?
Myslím, že ideální je kombinace talentu, zručnosti a určité fyzické dispozice. Je dobré, když hráči nástroj takzvaně „sedne“ do úst. Někdy se říká, že fagotista by měl mít tenčí rty, což není zrovna můj případ, hodí se třeba i delší prsty. Zpočátku ale nikdo nemůže říci, komu to půjde, a komu ne.
Kdy se to pozná?
Myslím, že až na konzervatoři. Teprve tehdy se ukáže, komu nástroj sedne víc. Může se stát, že se třeba sejdou dva nadaní hráči, ale jen jeden se k tomu nástroji postaví tak, že mu zní lépe, a jen těžko byste dokázala přesně říci, proč.
Blíží se vaše sólové vystoupení takříkajíc v rodině, s vaším domovským orchestrem. Jaké to je?
Každý umělec ví, že nejtěžší je hrát před svými kolegy. Člověk cítí velkou odpovědnost. Já se ale hlavně těším, že si zahraji nádhernou hudbu. Nesmírně si vážím příležitosti vystoupit sólově právě s Českou filharmonií.
Jaký je hlavní rozdíl mezi sólovým a orchestrálním hraním z hlediska přístupu?
V orchestru jsem hlavně součástí celku. Mám-li sólo, můžu přidat, ale když mají sólo jiní, musím jim dát prostor a nepřekrývat je. U sólového hraní na fagot je naopak někdy těžké zvukově se prosadit, proto volím i jiný typ strojku. Snažím se také přinést publiku vlastní přesvědčivý názor.
Mozartův koncert je povinná výbava každého fagotisty…
Ano, je to nejhranější a asi nejhezčí z fagotových koncertů. Myslím, že nejdůležitější je zahrát ho s lehkostí, jako by o nic nešlo. Opak je samozřejmě pravdou, protože je to koncert velmi náročný. Ale neměl by tak působit. Nesmí být ani jen tak odehraný, ani moc afektovaný.
Pamatujete si, kdy jste ho hrál poprvé?
Myslím, že asi ve 3. ročníku na konzervatoři, v Sukově síni, s klavírním doprovodem. Od té doby jsem ho hrál už mnohokrát, je totiž vyžadován na většině orchestrálních konkurzů a často zní i na závěrečných zkouškách hudebních škol.
K tomuto koncertu patří také kadence. Které budete hrát?
Uvědomuji si, že v Mozartově době si sólisté psali kadence sami, ale já jsem raději oslovil dirigenta a cembalistu Vojtěcha Spurného, který byl tak laskav a kadence mi napsal. Myslím, že moc dobře vystihl styl a charakter Mozartovy hudby. Jsem rád, že na koncertě tedy zazní i něco trochu nového.
Považujete se spíše za hloubavějšího, nebo intuitivnějšího hráče?
Myslím, že od každého trochu. Někdy vím přesně, co a jak chci zahrát, ale pak narazím na místa, kde musím hledat. Stává se mi také, že když se po letech vrátím k nějaké skladbě, objevím v ní pro sebe něco zcela nového. Jako interpret se stále vyvíjím, stále hledám…
Děkuji za tento pěkný rozhovor.