„V Biblických písních nejde o zpěváka, ale o slova a hudbu“ – rozhovor s Janem Martiníkem

Český basista Jan Martiník (*1983) je pěvec s mimořádným citem pro písňový repertoár. Na tomto poli sklízí úspěchy už od svých dvaceti let, kdy se stal juniorským vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v písňové kategorii získal 2. místo. Je laureátem Mezinárodní soutěže Jeleny Obrazcovové, kde obdržel zvláštní ocenění za nejlepší provedení Čajkovského romance, finalistou soutěže Plácida Dominga „Operalia“, vítězem písňové kategorie v prestižní mezinárodní soutěži Cardiff Singer of the World v roce 2009.

V rodné Ostravě vystudoval Janáčkovu konzervatoř a Fakultu umění Ostravské univerzity, po začátcích doma se poměrně rychle vypravil za zkušenostmi do světa. Tři roky byl sólistou berlínské Komické opery, v současnosti je jeho působištěm berlínská Státní opera (Staatsoper Unter den Linden), jejímž ředitelem je Daniel Barenboim. Zde ztvárňuje mj. role v Mozartově Donu Giovannim (Commendatore) a Kouzelné flétně (Sarastro), Verdiho La Traviatě (Dottor Grenvil), Pucciniho Bohèmě (Colline), na jaře ho čeká premiéra Julietty Bohuslava Martinů, kde si zazpívá vedle Magdaleny Kožené a Rolanda Villazóna. Do jeho koncertního repertoáru patří hudba Johanna Sebastiana Bacha, Leoše Janáčka, Franze Schuberta, Roberta Schumanna a v neposlední řadě také Antonína Dvořáka.

Začínal jste v hudební škole s klavírem a klarinetem, teprve zpěv vás ale prý začal opravdu bavit. Jak k tomu došlo?

No, v podstatě to byla náhoda, taková úlitba „bohům“, tedy rodičům. Byla to jejich poslední naděje, jak mě dostat k hudbě. Můj tatínek mne tehdy přesvědčil argumentem, že zpěv se nemusí, na rozdíl od klavíru nebo klarinetu, moc cvičit, že tedy budu mít doma pokoj a nikdo mne nebude muset do cvičení nutit. Já jsem od přírody poněkud líný, takže to zafungovalo, a tak jsem začal chodit na zpěv k paní učitelce Alici Zábranské. Měl jsem štěstí, že právě k ní.

Nicméně rozhodnutí vážně se zabývat zpěvem přišlo až o čtyři roky později, kdy jsem se přihlásil na konzervatoř a dostal se do třídy paní profesorky Elišky Pappové. To bylo pro mou pěveckou budoucnost naprosto zásadní. Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo jí, má kariéra by vypadala úplně jinak. Buďto bych vůbec nezpíval, nebo možná někde ve sboru. U Elišky jsem taky pochopil, jaká je zpěv dřina…

Poměrně brzy jste odešel do Berlína, nejprve do Komické opery. Byla to vlastní volba, nebo souhra náhod?

Vlastní volba. Napsal jsem si v e-mailu o předzpívání, dostal jsem odpověď s nabídkou termínů, přijel jsem, zazpíval a vracel se domů s podepsanou smlouvou. Je to trochu zkrácená verze, ale v podstatě to takhle bylo.

Jste první český pěvec, který uspěl v prestižní pěvecké soutěži v britském Cardiffu. V písňové kategorii jste zvítězil, v oboru opera jste postoupil do finále. Jak moc vám to změnilo život?

Neřekl bych, že mi to nějakým zásadním způsobem změnilo život, spíše bych řekl, že mi Cardiff poměrně výrazně pomohl v mé kariéře. Bohužel jen v kariéře zahraniční. V Česku to až na pár výjimek nikoho moc nezajímá.

Jan Martiník při koncertu s Českou filharmonií v roce 2014 – Foto: Petra Hajská

S Českou filharmonií jste spolupracoval již několikrát, v blízké době vás čeká společné provedení Biblických písní Antonína Dvořáka. Co pro vás znamená příležitost podílet se na koncertě, který připomene první veřejné vystoupení orchestru?

Zpívat s Českou filharmonií je pro mne vždy srdeční záležitost. Velmi dobře si pamatuji na tu neuvěřitelně pozitivní změnu atmosféry po nástupu nového vedení. Mám radost, když mohu vystupovat s tímto tělesem, a zároveň mne těší, když mohu z dálky sledovat, jak jeho kvalita a jméno stabilně roste. Byl jsem proto pochopitelně velmi potěšen, když mne Česká filharmonie oslovila, abych se podílel na účinkování v tomto mimořádném koncertu. Navíc v písních, které jsou mi tak blízké.

Kterou máte nejraději?

Na to nedokážu odpovědět. Dalo by se říci, že se to v průběhu času mění, záleží asi i na mém momentálním vnitřním rozpoložení. Mám je rád všechny.

Co je na interpretaci tohoto díla pro zpěváka nejtěžší?

Biblické písně jsou velmi intimní záležitost. Je stará pravda, že při zpěvu písní je člověk před publikem pomyslně obnažen. Řekl bych, že zde to platí dvakrát. Snažím se je zpívat upřímně, opravdově. Ostatně, to je můj obecný přístup k hudbě. V těch písních podle mého názoru vůbec nejde o zpěváka jako takového, jde o význam těch slov a té krásné hudby. Myslím, že je to svým způsobem pravý opak toho, co se rozumí pod pojmem show-off. V tom, krom jiného, většinou spočívá pro zpěváky úskalí.

Někdy se zpěvákům stává, že svůj hlas začnou brzy přetěžovat. Jak tohle vnímáte? Radíte se s někým, nebo se spoléháte pouze sám na sebe?

Myslím si, že je důležité mít někoho, kdo je schopen občas vám poradit, či naopak vás třeba zavčas varovat. U mne je to má profesorka Eliška Pappová a samozřejmě má žena Nicola Proksch, která je sama operní pěvkyně. Na druhou stranu dám hodně i na svůj vlastní pocit. Snažím se svůj hlas zbytečně nepřetěžovat a jsem v tom poměrně důsledný. Nehrnu se proto příliš horlivě do velkých roli, na které mám ještě čas.

Vánoce oslavíte pracovně, s Verdiho a Mozartovými operami. Stihnete i české koledy a „Rybovku“?

Vidíte, to je dobrý dotaz. Tím, že žiju mimo Českou republiku, se k té „Rybovce“ moc nedostanu. V zahraničí se nehraje a já ji už dobrých sedm let nezpíval, což mě docela mrzí. Rád bych si ji zase zazpíval a věřím, že není všem dnům konec.