Historie odívání orchestru je bezesporu pozoruhodná, ostatně sahá až do roku založení orchestru. Kdo by však čekal nějaké velké proměny v čase, mýlil by se. Pracovní uniformou českého filharmonika je již téměř 121 let frak.
Pro pány existují v podstatě jen dvě základní verze společenského večerního úboru. V češtině si vystačíme s pojmem frak, angličtina pak nabízí poněkud komplexnější název „white tie“ nebo také „full fig“. Druhou, méně okázalejší variantou je smoking neboli „black tie“ nebo jen jednoduše „DJ“ (diner jacket).
Frak je to nejslavnostnější a nejformálnější večerní pánské oblečení. Podoba klasického frakového kabátu se šosy přežívá již od počátku devatenáctého století. Vyvinula se z delšího pánského kabátce „frock coat“, který přestal plnit stále vzrůstající požadavky na dostatečně pohodlný pohyb, a to zejména v koňském sedle. Má vykrojený přední díl, takže vpředu končí v pase a nezapíná se, vzadu však šosy sahají přesně pod kolena. Zde se nabízí malá poznámka o tom, jak se správně v takovém fraku posadit. Nikdy šosy nerozdělujte, ale přehoďte je pouze dozadu přes sedadlo. Poučme se z jízlivého komentáře krále Jiřího IV. směrem k předsedovi vlády Siru Robertu Peelovi: „Není ani trochu gentleman, rozděluje si šosy!“
Vzorové zobrazení dress codu „White tie“
Důraz se kladl na perfektní krejčovské zpracování a zejména na to, aby frak přesně padnul svému majiteli. Z rukávů a límce by mělo vykukovat přesně tři čtvrtě palce (1,9 cm) manžet košile a košilového límce.
Ty nejlepší fraky se šily z černé nebo temně modré směsi vikuni a hedvábí (vikuňa je divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách jižního Peru a Bolívie a v severních oblastech Argentiny a Chile), mezi další oblíbené látky patřil kašmír, merinská vlna nebo jemná jehněčí vlna barathea. Límce byly nejčastěji z hedvábného sametu, klopy z hedvábného fajé (faille) – jemného materiálu s výraznějším žebrováním. U mladších fraků nahradil fajé například satén. Klopy byly obvykle zašpičatělé, nicméně ani dokulata střižené klopy nebyly výjimkou. Obšitá knoflíková dírka nabízela možnost protáhnout stonek gardénie, kamélie případně bílého karafiátu. Tradici živých květů ostatně oživujeme v posledních letech i v České filharmonii. Nedržíme se sice výhradně bílé barvy, jak bylo původně zvykem, slavnostní punc mimořádným koncertům dodáváme povětšinou barevnou gerberou.
Koncertů České filharmonie se pravidelně účastnili nejvyšší státní představitelé, také oni zachovávali módní dekorum. Na snímku uprostřed prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou na „tříkrálovém“ koncertu 6. ledna 1936.
Frak doplňuje bílá košile s jednoduchými ztuženými manžetami na manžetové knoflíčky. Přední štít košile je z tzv. piké, tedy látky, která má reliéfní, vroubkovanou texturu. Vzhled připomíná prošívání, odkud také pochází i název – piqué znamená ve francouzštině prošívaný. Košile se zapíná na cvoky, které mohou být v různých barvách a provedeních. Límec – stojáček s ohnutými cípy, býval odnímací, v dnešní době je ale již většinou neoddělitelnou součástí košile.
Dříve se pod frakový kabát nosila ještě bílá vesta, hluboce vykrojená do tvaru V či U, která bývala nejčastěji bez zadního dílu. I na ty si ve filharmonii pamatujeme, od 60. let se od vest ale již pomalu upouštělo.
Kalhoty, šité z téhož materiálu jako frakový kabát, mají lesklý lampas, původně mívaly dokonce lampasy dva. Jsou vysoko střižené, vpředu se sámky a bez záložek u nohavic. V současnosti k nim již tradičně filharmonici oblékají ještě frakový pás v bílé barvě, který nahradil výše zmíněnou vestu, a vpředu zakrývá zapínání samotných kalhot, vše pohodlně na gumu!
Motýlek je předepsán bílý. Paradoxně na motýlku je možné pozorovat módní výstřelky doby nejmarkantněji. Z archivních fotografií orchestru lze vypátrat nejrůznější velikosti a vázání. K nejzajímavějším patří černé motýlky filharmoniků na vůbec prvních fotografiích tělesa. Nadýchané, ručně vázané, již klasicky bílé motýlky 30. a 40. let střídaly v 60. a na začátku 70. let naopak velmi úzké modely. 80. léta pak byla ve znamení obrovských motýlů, které někteří houslisté jen těžko vmačkávali mezi svůj podbradek a nástroj. Dnes, v rychlé době, oceňují hráči především praktičnost, gumička bohužel nahradila ruční vázání.
Frak v plné polní se dnes už vidí málokdy a málokde, je považován za krále noblesy vůbec, večerní koncerty klasické hudby tak právem zůstávají výjimkou.
I mimo večerní vystoupení však platilo Rudolfinum za místo vznešené. Mnozí emeritní členové vzpomínají na to, že bývalo jakousi stavovskou ctí se vkusně a slušně oblékat při všech příležitostech. Pozice u České filharmonie znamenala společenskou prestiž. Bylo tedy zcela samozřejmé, že se i do zkoušek nosil oblek. Mezi elegány, chcete-li fešáky orchestru, patřili v 70. letech například pánové Buble, Kodad, Tylšar, Mihule, Benda, Štros, Mazáček, Novosad, Kolouch a mnozí další. Za všech okolností skvěle ustrojeni, při zkouškách a na zájezdech prototypy lázeňských šviháků, při koncertech pak dokonalými anglickými gentlemany.
Byla prý radost, jak pěkně se oblékali, a to i v době omezených možností českého trhu. Fraky se šily na míru v krejčovství Hartl, které sídlilo na pražských Příkopech. Tato módní tradice bohužel vzala za své zhruba před dvaceti lety, kdy filharmonici oblékli konfekční fraky OP Prostějov. Vzrůstem malý filharmonik měl najednou příliš dlouhé krovky, vysoký zase příliš krátké.
Obliba prvního českého orchestru poslední roky prudce vzrůstá, Česká filharmonie je právem opět na výsluní a to nejen na domácí půdě, ale i v zahraničí. I v oblasti odívání se tak blýská na lepší časy. Kromě koncertů samotných je nutné hráče obléci na generální zkoušky, edukativní koncerty a jiné společenské akce. Nově navázaná spolupráce s brněnským zakázkovým krejčovstvím Galard by měla přinést první ovoce po Novém roce. Tmavé obleky na míru zažijí svou premiéru snad již na lednových generálních zkouškách. Momentálně se pilně zkouší, špendlí a šije.
Koncerty České filharmonie bývají nestandardním uměleckým zážitkem, emočně a umělecky nanejvýš inspirativní. Ambice České filharmonie jdou však ještě dál. Chtěli bychom inspirovat publikum i v oblasti etikety, tedy pravidel zdvořilosti a dobrého společenského chování vůbec. Nemůžeme přikazovat lidem, jak se na koncerty oblékat, sebeprezentace je na každém z nás, můžeme však jít příkladem a napomoci osvětě. Šaty to rozhodně nekončí, ale možná právě začíná. Vyneste do Rudolfina své nejlepší kousky, budou se sem hodit.
Pěkná pánská saka najdete např. zde: http://taxido.cz/panske-spolecenske-obleky/