Bohuslav Martinů (1890–1959) nebude mít žádné výročí. Tím musíme začít. Zařazení jeho čtyř symfonií a dvou menších symfonických děl tedy nemá nic společného s jubilei. Proč tedy? Na prvním místě musíme upozornit na fakt, že šéfdirigent České filharmonie Jiří Bělohlávek má k hudbě Bohuslava Martinů velmi blízko a ve světě ji často prosazoval do svých programů. Z období jeho angažmá u BBC Symphony Orchestra navíc jmenujme soubornou nahrávku šesti symfonií z roku 2011, která získala o rok později prestižní cenu Gramophone Award. V České filharmonii se pak setkalo s velkým úspěchem koncertní provedení opery Čím lidé žijí, v zahraničí bylo nominováno do nejužšího výběru na prestižní cenu International Opera Awards. Skladby Martinů znějí pod taktovkou Jiřího Bělohlávka jak na zájezdech České filharmonie, tak při jeho hostování u jiných orchestrů v Evropě i USA.
Další argument pro zařazení Bohuslava Martinů do 122. sezony souvisí s nahrávacím projektem. Se společností Supraphon má Česká filharmonie několikaletou smlouvu na realizaci nahrávek celého symfonického díla Martinů. A právě nahrávky symfonií mají být v roce 2018 zkompletovány, navíc se bude pokračovat s dalšími skladbami pro velký orchestr. Proto v sezoně 2017/2018 uslyšíme Martinů celkem šestkrát a vždy s Jiřím Bělohlávkem, který souborem Martinů logicky navazuje na předchozí dvořákovskou sérii. V cyklu A se sešly dva koncerty, do jejichž dramaturgie Bělohlávek nasadil „dvojitý kalibr“: koncerty 20. až 22. prosince a 28. až 30. března zahrnují vždy dvě skladby Bohuslava Martinů. K nim ještě připočtěme první abonentní program zahrnující Symfonii č. 5 a další symfonii v cyklu B.
A pak je zde nezpochybnitelný historický důvod, proč se má Česká filharmonie důsledně hlásit k Bohuslavu Martinů. Skladatel, který nejprve studoval na pražské konzervatoři hru na housle, začal jako pětadvacetiletý v orchestru vypomáhat a od podzimu 1920 do podzimu 1923 byl jeho řádným členem u třetího pultu druhých houslí. Důvodem jeho odchodu z České filharmonie bylo zahájení studia kompozice u Alberta Roussela v Paříži. O dění v orchestru však byl stále informován – díky přátelství s houslistou Stanislavem Novákem, spolužákem z konzervatoře, který se v roce 1917 stal koncertním mistrem filharmonie. Trávili spolu prázdniny, na něž se Martinů vracel do Čech, a během roku vedli bohatou korespondenci.
Velmi zajímavý je výčet premiér skladeb Bohuslava Martinů realizovaných Českou filharmonií. Každého, kdo zná skladatelovy osudy související s dvojím nuceným exilem, jistě nepřekvapí, že seznam končí rokem 1949. Po nástupu komunistů k moci jméno Bohuslava Martinů v české kultuře přestalo oficiálně existovat. Co ale určitě překvapí, je počet premiérovaných děl začínajícího autora. V roce 1919 uvedená Česká rapsodie (dir. Ludvík Vítězslav Čelanský) měla bouřlivý úspěch, cyklus symfonických básní Míjející půlnoc dirigoval Václav Talich jako poslední skladbu Martinů uvedenou v Praze před jeho odchodem do Paříže v roce 1923. V dubnu 1924 Česká filharmonie poprvé uvedla tři písně s doprovodem orchestru Kouzelné noci, napsané již v roce 1918. Už po prvním studijním roce v Paříži, v létě 1924, složil Bohuslav Martinů v Poličce orchestrální rondo Half-Time, které v prosinci téhož roku premiérovala Česká filharmonie s Václavem Talichem. Nepřipravené pražské publikum skladbu, která je právem označovaná jako přelomové dílo v dalším kompozičním směřování Martinů, nepřijalo a autor byl obviněn z plagiátorství Stravinského Petrušky. Česká filharmonie také premiérovala první dva klavírní koncerty Bohuslava Martinů – 1. koncert v roce 1926, s klavíristou Janem Heřmanem a dirigentem Robertem Manzerem, a 2. koncert v roce 1935, tentokrát v podání Rudolfa Firkušného a Václava Talicha. Roku 1932 hrála filharmonie Slavnostní ouverturu k všesokolskému sletu (dir. František Stupka) a Partitu pro smyčcový orchestr (dir. Václav Talich). Hned po válce, v únoru 1946, premiéroval kantátu Polní mše mladý Rafael Kubelík. Ten ještě stihl v květnu 1947, než sám odešel do exilu, s Českou filharmonií uvést poprvé Symfonii č. 5. Výčet končí rokem 1949, kdy mladý Václav Neumann premiéroval Concertino pro violoncello, dechy, klavír a bicí. Ač současná Česká filharmonie nezavinila absenci provozování dalších skladeb tehdy nejslavnějšího českého skladatele v jeho poslední životní dekádě, lze to brát jako jistý dluh, který je třeba mu splácet.
Co všechno tedy od Bohuslava Martinů ve 122. sezoně zazní? Budou to čtyři symfonie – č. 2, 3, 5 a 6 – a dvě kratší skladby pro velký orchestr: Rytiny a symfonické preludium Skála. Symfonie vznikly ve Spojených státech amerických během války nebo krátce po ní, Rytiny a Skála naopak spadají do posledních let skladatelova života. Česká filharmonie se zmiňovanou premiérou 5. symfonie řadí po bok světových orchestrů – 2. symfonii poprvé uvedl v roce 1943 Cleveland Orchestra s dirigentem Erichem Leinsdorfem, 3. symfonii v roce 1945 Boston Symphony Orchestra se Sergejem Kusevickým a 6. symfonii opět bostonský orchestr, tentokrát v roce 1955 a s Charlesem Munchem. Dobrá společnost.
Možná že na konci sezony se pro mnohé z vás, kteří máte nyní obavy z „moderní“ hudby Bohuslava Martinů, stane skladatel klasikem. On jím totiž ve srovnání s tvorbou skladatelů posledních dekád opravdu je.
„Hudebník hudebníků“, neboli další dirigující autor
Srovnání můžete zažít v programu koncertů cyklu B ve dnech 21.–23. března. Pokud patříte k zájemcům o opravdu soudobou hudební tvorbu a vítáte každou šanci ji slyšet, pak je to příležitost pro vás. Po velkém ohlasu na koncerty dirigované v minulé sezoně Peterem Eötvösem, v nichž zazněla jeho vlastní skladba spolu s díly Györgye Ligetiho a Witolda Lutosławského, pozvali dramaturgové České filharmonie britského skladatele Thomase Adèse. Ten se ve svých šestačtyřiceti letech těší obrovskému renomé a jeho skladby se hrají po celém světě. Za všechny úspěchy zmiňme nejčerstvější ocenění: v květnu 2017 obdržel International Opera Award za provedení opery The Exterminating Angel, ke kterému došlo loni na Salcburském festivalu. Thomas Adès zároveň diriguje a je vynikajícím klavíristou. Objednávky a umělecká pozvání se mu hrnou z celého světa a jeho angažmá s Českou filharmonií je výsledkem trpělivých jednání a manažerských návštěv Londýna.
Nepředstavujte si ovšem namyšlenou hvězdu, která dělá drahoty. Generální ředitel ČF David Mareček o něm po osobních schůzkách řekl: „Milý, civilní a vřelý projev, okamžitý souhlas s koncertem v Praze a živý zájem o dění v České filharmonii. Žádné hry na hvězdu a její agenturu, naopak věcné, příjemné a tvůrčí pracovní rozhovory. Skladbu Totentanz jsme si vyžádali na doporučení Kirilla Gersteina, který slyšel její premiéru na BBC Proms.“ Zmíněný Tanec mrtvých vznikl na objednávku Robina Boyleho, manažera britské společnosti Faber Music, k uctění památky polského skladatele Witolda Lutosławského a jeho ženy Danuty. Skladba pro mezzosoprán, baryton a orchestr zhudebňuje německý text neznámého autora dochovaný na vlysu kostela Panny Marie v Lübecku z 15. století, zničeného za druhé světové války britským královským letectvem. Její premiéra na BBC Proms 2013 byla přijata s velkým nadšením a my se dokonce můžeme těšit na stejné pěvecké obsazení, jaké o pět let dříve zažil Londýn.
Vedle svého díla uvede Adès i klasiku: Symfonii č. 45 fis moll „Na odchodnou“ Josepha Haydna a Skotskou fantazii pro housle a orchestr Es dur Maxe Brucha – se sólistou Josefem Špačkem. David Mareček upozornil i na dojem, který na něho udělal Adès-dirigent a který významně podtrhl rozhodnutí ho pozvat do Prahy: „Naše první londýnské setkání se uskutečnilo po koncertě, na němž Adès dirigoval s London Symphony Orchestra svoji skladbu Asyla. Od začátku bylo vidět, že mezi ním a orchestrálními hudebníky panuje výjimečně dobrý vztah. Adès je to, čemu Britové říkají ‚a musicians’ musician‘. Tedy hudebník, který pracuje pro své kolegy. Svrchovaný dirigent, který své schopnosti a mimořádný talent dává do služeb orchestru a nepotřebuje ohromovat autoritou a odstupem.“ Ideální konstelace, na kterou se opravdu můžeme těšit!
Lásky a zájmy pana šéfdirigenta jsou jedna věc – a lásky věrných posluchačů ČF věc druhá. Měl by se najít kompromis a ne vnucovat těm, kteří bezmocně sedí v hledišti, jednoho skladatele a opomenout tím velkou paletu jiných, oblíbenějších a – přiznejme si – i větších. Možná by měla ČF vytvořit zcela nový abonentní cyklus pro milovníky současné nebo méně oblíbené takzvaně avantgardní hudby, a potěšit tím nás, staré abonenty, kteří mají své lásky jinde. Mimochodem: jsem přesvědčen, že nás, „věrných abonentů“, je v hledišti abonentních koncertů ČF velká většina. Tu jste teď zklamali.
S pozdravem
Pavel Rýpar
Vážený pane Rýpare,
je nám líto, že máte výhrady k autorům 20. a 21. století. Rádi bychom Vás však ujistili, že mezi pražskými i evropskými orchestry patříme k těm velmi tradičním. Dramaturgie České filharmonie je spíše umírněná a uvádí v naprosté většině skladatele od Mozarta do přelomu 19. a 20. století. Když si uděláme statistiku nejhranějších autorů v této a příští sezoně, vychází jednoznačně jako „vítěz“ Wolfgang Amadeus Mozart. Následuje Bohuslav Martinů, ale to je onen projekt pro tyto dvě sezony, dříve byl velmi minoritním skladatelem. Po něm máme Beethovena, Čajkovského a Dvořáka. Věřte, že čelíme dotazům z opačného „tábora“, do nějž patří i abonenti, jejichž záměrem je zjistit, proč nejsme odvážnější a nehrajeme více hudby soudobější, respektive od poválečné dál. Podle nich není nikdo vhodnější než Česká filharmonie se svým kreditem a výhradním postavením, kdo by se měl věnovat osvětě a nejenom uspokojovat „střední proud“ posluchačů. O zvláštní abonentské řadě výhradně pro novější hudbu neuvažujeme.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Lucie Maňourová
Jsem osobně vděčný šéfdirigentu ČF Bělohlávkovi za jeho zájem o hudbu Bohuslava Martinů. Obávám se jen, že se může stát po jistou dobu dosti osamoceným hlasem na Jsem osobně vděčný šéfdirigentu ČF Bělohlávkovi za zájem o hudbu Bohuslava Martinů, jenom se obávám, že bude po delší dobu osamoceným hlasem na české hudební scéně, která se kamsi odklonila. Dnes v Martinů hudbě již málokdo slyší to, co my pamětnící prožívali v letech, kdy k nám hovořil jako ten, komu se stýská, a nám se rovněž stýskalo, jemu po rodné zemi a nám po Bohuslavu Martinů. Kdo to dnes zaslechne v Otvírání studánek, ve Špalíčku, v Kytici, v 6.symfonii-a ve všech ostatních, a ovšem i v Juliettě? Doba se změnila a v ní i posluchači. Stesk se nenosí a navrácenému Martinů by připadlo, že se vrátil do cizí země. Nikomu nelze vyčítat a nikomu vnucovat. Lze jenom doufat, že se snad jednou znovu kterýmsi posluchačům zasteskne po stesku a pochopí ono: “ Vidím tě, vidím, Julietto!“