Tartini, Kreisler, Ysaÿe, Ravel, Debussy, Mozart… V programu máte některé výrazně virtuózní skladby. Nepředpokládám, že byste považoval za svůj hlavní zájem a cíl okázalou virtuozitu. Jak ji v kontextu hudebního repertoáru a hudebního výrazu chápete?
Na Debussyho a Mozartově sonátě nevidím nic virtuózního. Ysaÿova druhá sonáta a Ravelův Cikán jsou už sice efektnější, ale i zde najdeme výrazné hudební kvality. Podle mě je těžké určit hranici mezi virtuozitou a, řekněme, ryzí hudbou. Skladby označované jako virtuózní často mají hudební obsah a ty efektnější prvky v nich obsažené třeba jen slouží ke zvýraznění rozdílů jednotlivých charakterů, k navození dojmů bouřlivosti, temperamentu, hravosti a tak dále. Budeme-li tedy považovat Ravela nebo Ysaÿe za pouhou exhibici, můžeme se dostat, řekl bych, k až absurdnímu uvažování, kdy nazveme virtuozitou a zavrhneme všechno, kde se vyskytují jakékoli rychlejší noty než osminové… Dále nesmíme zapomínat, že i ta samoúčelná technika, například Paganini, prostě je atraktivní pro velkou část publika. Z toho důvodu má rovněž své místo na koncertních pódiích, byť se jedná spíše o show než o umění.
Milan Al-Ashhab | Foto Michal Sváček, Mafra
Studujete něco velkého nového? Jaký jste měl denní program během letošního července a srpna?
V příštích měsících mě čeká několik koncertů s repertoárem, který jsem ještě nikdy nehrál, například Prokofjevův první koncert, Brahmsův dvojkoncert a několik recitálových skladeb. Proto jsem tomu prázdninový program musel přizpůsobit a hlavně se připravovat na další sezonu.
Počítáte se ještě mezi studenty?
AMU jsem ukončil před rokem a ve Vídni jsem jenom na postgraduálním kurzu, takže oficiálně studentem nejsem, ale člověk se má pořád co učit.
Připravujete se ještě spíše na budoucnost, nebo už jedete na plný plyn na profesionální dráze?
Samozřejmě že otázky budoucnosti musím stále řešit, ale vedle toho mám momentálně příležitostí hrát naštěstí celkem dost.
Jaké za sebou máte z letošních jarních a letních měsíců koncertní zážitky?
Na toto období budu jistě vzpomínat jen v dobrém. Měl jsem několik vystoupení, za která jsem opravdu moc vděčný – třeba recitál na Pražském jaru.
Dostáváte se v dostatečné míře ke hře s orchestry?
V příštích měsících jich budu mít celkem dost. Musím ale říct, že recitály, které samozřejmě převažují, rozhodně nepovažuji za podřadnější akce, než jsou vystoupení s orchestry. Naopak jsem si recitály v posledních letech oblíbil asi nejvíce ze všeho, protože si při nich houslista může dovolit více a nemusí se nijak omezovat záležitostmi, jako je souhra nebo balanc. Zvlášť když máte tu čest spolupracovat s vynikajícím klavíristou Adamem Skoumalem.
Kolik tak zhruba máte v letošním kalendářním roce koncertů?
Několik desítek to bude, přesně nevím.
Říkáváte, že soutěže nejsou to, co vyhledáváte. Přesto jich máte za sebou řadu – a s úspěchem. Tak jak to je?
Myslím, že jsem se vyjádřil jinak, a to tak, že soutěže mi sice jsou nepříjemné z více důvodů, ale chcete-li dosáhnout mezi sólisty určitého postavení, musíte je podstupovat. Takže nevidím rozpor mezi tímto tvrzením a mým účinkováním na soutěžích.
Která byla nejtěžší? A která nejdůležitější?
Ta Čajkovského určitě byla nejtěžší i nejdůležitější.
Jak probíhala? Šesté místo je docela dobrý výsledek, že?
Určitě. Organizační tým odváděl vynikající práci a publikum nám připravilo výtečnou atmosféru ve všech kolech, takže to pro nás soutěžící nemohlo být příjemnější. I když je tu samozřejmě pořád ten stres, který obnáší každá soutěž.
Milan Al-Ashhab | Foto Pražské jaro
Změnily Vás nové zkušenosti z uplynulých měsíců, které jste získal?
Čajkovského soutěž mi, zdá se, dopomohla k zajímavým koncertním příležitostem, jinak ale nevím o nějaké zásadní změně v posledních měsících.
Studoval jste na AMU u Ivana Štrause. Pokusil byste se ho charakterizovat jako pedagoga?
Profesor Štraus je především špičkový a komplexní kantor. Nejvíce oceňuji asi jeho práci s detaily, neboť všechny skladby promyslel neobyčejně důkladně a zasadil je do určitého kontextu, však je to nesmírně vzdělaný a kreativní člověk. Díky tomu má každá nota v jeho pojetí svůj význam a nese nějaký příběh.
Co Vám dalo setkání se Shlomo Mintzem, pokud budeme jmenovat někoho, jehož kurzy jste absolvoval?
Po těchto kurzech jsem více uvažoval o práci s tónem a vibratem. Žáci legendární Ilony Fehrerové – Shlomo Mintz, Pinchas Zukerman, Shmuel Ashkenazy, Hagai Shaham a další – se vyznačují opačným stylem hry, než jaký vyznává česká houslová škola, a to zejména v oblasti tvoření tónu. Určitě pro mě bylo přínosné dozvědět se něco víc o tomto směru a osvojit si některé prvky jejich hry.
A jaká byla na jiných kurzech Ida Haendel?
Bylo to především setkání s mimořádnou osobností. Ida Haendelová se zaměřila hlavně na přirozené frázování a odstranění zbytečné ,,překombinovanosti“ dynamiky.
Jsou oni dva Vaše „vzory“, nebo ty jsou někde úplně jinde?
Respektuji je jako špičkové a úžasné houslisty, ale pokud bych měl jmenovat svůj vzor, byl by to určitě Ivry Gitlis.
Mistrovské lekce dnes lze absolvovat i po skypu… Použil byste tuto možnost? Nebo není nad osobní setkání…?
Nad tím jsem nikdy neuvažoval. Osobní setkání je asi přinejmenším přirozenější, ale pokud nemáte žádnou jinou možnost konzultace než přes skype, tak proč ne…
Vnímáte Český spolek pro komorní hudbu jako úctyhodnou instituci, která poskytuje platformu českým hudebníkům ještě o pár let déle, než kam sahá historie České filharmonie?
Samozřejmě. To, co jste zmínil, úctyhodné a obdivuhodné skutečně je a mně bude ctí vystoupit na akci této instituce.
Cítíte intenzivněji sounáležitost s tradicemi české houslové školy a české komorní hry, nebo už jsou to jen kategorie patřící minulosti?
Neřekl bych, že jde o kategorii patřící minulosti. Česká houslová škola má svá specifika a některá z nich se projevují i v mé hře. Nicméně si myslím, že každý interpret by měl být sám sebou a hrát stylem, který je mu vlastní, bez ohledu na tradice či sounáležitost s něčím nebo někým. Uvědomuji si, že bychom mezi typickou českou školou a mou hrou našli některé velké odlišnosti, ale nemyslím si, že by něčemu prospělo, kdybych potlačil své hudební cítění a vyhověl určitým kritériím, jen abych se mohl plnohodnotně zařadit do nějaké kategorie. Přesto českou houslovou školu uznávám, její zásluhy a úspěchy jsou impozantní a určitě se jedná o jeden z možných a osvědčených způsobů houslové hry na té nejvyšší úrovni.
Když to shrneme – kam směřujete?
To nevím. Dále se budu snažit zlepšovat se, hrát podle svého přesvědčení a uvidíme, jaké výsledky to přinese.
