O kom jiném mluvit s Rudolfem Buchbinderem než o Beethovenovi a kde jinde než ve Vídni, v jeho vile na předměstí, uprostřed kopců a vinic. Usedli jsme do prostorné pracovny pod střechou, která se honosí dvěma ušlechtilými Steinwayi a bohatou sbírkou not, výhled je impozantní. „Jenže to mě právě někdy hrozně rozptyluje,“ přiznává klavírista. Já to chci vzít ale pěkně od začátku, od Litoměřic, kde se umělec narodil. „Z Litoměřic jsme se stěhovali do Vídně brzy po mém narození, přiblížit se příbuzným,“ vzpomíná. „Víte, můj otec tragicky zahynul při autonehodě, než jsem přišel na svět. Maminka musela pracovat, vyrůstal jsem po válce a ve velmi chudých poměrech.“ Divím se, jak tedy přišel v tomto prostředí ke klavíru? „Vůbec nevím, jak je to možné, ale měli jsme doma půjčené pianino. To byl pro mě magnet. Na zdi visela Beethovenova maska, na klavíru stálo rádio. Kdykoli bylo puštěné, seděl jsem u klavíru a zkoušel hrát. Na Vídeňskou hudební akademii jsem se dostal v pěti letech. Švagr mé maminky četl v novinách, že tam hledají nové talenty, tak mě tam vzal, já něco zahrál, aniž bych uměl noty, neuměl jsem samozřejmě číst ani psát, a byl jsem přijat. Něco vám ukážu.“ Odbíhá a nese mi zarámovaný průkaz s fotkou malého chlapce a podpisem: „Vidíte? To je můj studentský průkaz. Podepsala ho za mě maminka.“
Rudolf Buchbinder | Foto Marco Borggreve
Zajímá mě, jak Beethovena klavírista vnímal v dětství a jestli se ho trochu nebál, když se na tolika obrazech mračí. „To mě nikdy nenapadlo,“ odpovídá s úsměvem. „Vnímám ho spíš jako muže, který stále o něčem snil. O lásce, o vřelosti, o přátelství. Kromě toho jako revolucionáře a také nejromantičtějšího skladatele. Změnil počet vět v komorní hudbě, dynamiku, výraz. Pojďte se na to podívat.“ Přecházíme ke sbírce not, kde chvíli rokujeme nad dynamickými znaménky. Mě ale ještě zajímá klavíristova krátká jazzová kariéra. „Ano, v jedenácti jsem se dostal mezi kolegy, kteří byli starší. Například Martha Argerich, Nelson Freire. Chodilo se do barů, já chodil samozřejmě s nimi. Ve Vídni tehdy všude hrála živá hudba, takže jakmile stál někde klavír, sedl jsem k němu a improvizoval. Chtěli jsme pak mít svou kapelu a našli jsme si místo, hádejte kde? Hned vedle domu, kde se narodil Schubert. A kolik mi tehdy bylo? Asi patnáct, šestnáct.“ Jsem zvědavá, co je pravdy na tom, že hodně kouřil. „Je to tak. Až sedmdesát denně, považte! Bohudíky jsem brzy potkal svou budoucí ženu, v devatenácti se oženil a tahle etapa se uzavřela. Mimochodem, jsem šťastně ženatý už 54 let!“ K tomu nelze než srdečně gratulovat. Jenže – dva klavíristé v domě? Jaké to je? „Moje žena se rozhodla svou kariéru po svatbě ukončit. Řekla, že jeden klavírista v rodině stačí. O hudbě spolu mluvíme, ale ne tak, že bychom rozebírali moje vystoupení a ona mě kritizovala. Takhle to opravdu neděláme.“
Neviditelný v Beethovenově pokoji
Od jazzové improvizace se náš hovor stáčí opět ke klavírním koncertům, konkrétně k těm místům, kdy se orchestr zastaví a sólista hraje kadenci. „Mozart i Beethoven byli mistři improvizace,“ vysvětluje Buchbinder, „jenže každý úplně jinak. Zatímco Mozart improvizoval i na pódiu, Beethoven, který prý mohl improvizovat klidně dvě až tři hodiny, by to při vystoupení nikdy neudělal. Vadilo by mu to. Já tohle ctím. Vzhledem k tomu, že Beethoven napsal kadence ke všem svým koncertům, hraji vždycky jeho kadence. Naopak u Mozarta, pokud původní kadence chybí, improvizuji.“ Tím se konečně dostáváme ke klíčové otázce, proč se někdo věnuje více než 60 let právě Beethovenovi? „Fascinuje mě,“ vyznává se klavírista. „Hrál jsem třeba Johanna Sebastiana Bacha, soudobou hudbu, nahrál jsem kompletní klavírní dílo Josepha Haydna, a pak teprve všechny Beethovenovy sonáty. Jeho vnímám jinak. Nejenže je středem mého repertoáru, ale je i středem mého života. Někdy mi při hraní jeho hudby vyhrknou slzy. Snadno se dojmu, víte?“ říká skoro s uzarděním. „Kdybych mohl cestovat v čase, přál bych si sedět neviditelný v koutku jeho pokoje a pozorovat, jak Beethoven hraje a komponuje. To by byl splněný sen.“
Rudolf Buchbinder | Foto Marco Borggreve
Dopíjíme kávu a já využívám zbývající čas, abych se zeptala, jak moc se změnil klavíristův přístup k Beethovenovi za celou dobu, co se jím zabývá. Některé klavírní sonáty hrál třeba pětsetkrát, celý cyklus skoro šedesátkrát. „Změnil se určitě hodně, ale neřeknu vám, v čem a jak. Já totiž nikdy neposlouchám své nahrávky. Klidně se podívejte,“ ukazuje směrem k jedné z poliček, „všechny jsou ještě zabalené. A víte proč? Protože když vám teď zahraji třeba Patetickou, nebude to uzavřená interpretace. Zítra ji zahraju zase jinak. A to dnešní pojetí mezitím zapomenu.“ Ptám se, jestli se takhle cítí svobodněji? „Rozhodně ano,“ odpovídá přesvědčivě. „Třeba sonáty jsem nahrál s odstupem třiceti let. Mnohem svobodněji. Díky svým vědomostem. Ty nás totiž činí svobodnějšími.“
Nemohu se nakonec nezeptat na vztah k české hudbě, k Praze a České filharmonii. „K mým zamilovaným skladbám patří Dvořákův Violoncellový koncert. Je dokonalý. Novosvětská je jednou z nejskvělejších symfonií vůbec. Sám rád hraji Dvořákova klavírní tria,“ odpovídá skoro zasněně. „Praha je skvělé město, vnímám ji jako muzeum architektury. Dvořákova síň je pochopitelně nádherná a Česká filharmonie, to je prostě naše středoevropská tradice s originálním zvukem, což potřebujeme v době, kdy ho orchestry ztrácejí a znějí často velmi podobně.“
Nakonec se opět přesouváme k hudební knihovně. Rudolf Buchbinder vlastní doma celkem 39 různých vydání Beethovenových sonát, najdeme u něj i vydání děl Antonína Dvořák, Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka. Ještě chvíli listujeme skvosty, jimiž se tento klavírista může pyšnit, a těsně před mým odchodem se ještě pokocháme výhledem na prosluněné vídeňské kopce.
