Jednou z prvních velkých poválečných změn pro Českou filharmonii bylo, když získala jako své nové stálé sídlo Rudolfinum. To začalo zároveň sloužit potřebám Konzervatoře jako hudebně vzdělávacího ústavu. Ke koncertním účelům ČF Rudolfinum příležitostně využívala do roku 1918, ale po vzniku republiky se budova stala sídlem československého parlamentu. Česká filharmonie od té doby koncertovala v Obecním domě. Její poválečný návrat do Rudolfina ovšem vůbec nebyl jednoduchý.
Dne 12. 7. 1945 zástupci České filharmonie a Konzervatoře navštívili a neoficiálně přejali Rudolfinum, které jim „vláda republiky definitivně přiřkla“. Dispozice budovy pro umělecké i pedagogické účely představitele obou institucí nadchly. „Ušlechtilé hudební sály, dokonale zařízené učebny a studia pro dramatická umění, tance a theoretické předměty, umyvárny a sprchy, rozlehlý archiv, světlé učebny, krásná poloha budovy v okolí několika uměleckých škol a vědeckých ústavů, vnitřní funkčnost stavby, která je plánována pro účely hudební a projevuje se i ve vnějších proporcích a v celé architektuře,“ psalo tehdy Svobodné slovo. „Česká hudba a dramatické umění, proslavené ve světě i doma, získávají zaslouženě důstojné místnosti, v nichž se bude moci konečně rozvíjet naše hudební umění a staroslavné světové učiliště státní konservatoře do nebývalé výše.“
V návaznosti na tuto návštěvu pak v dalších dnech reagují v tisku šéfové obou institucí. Za Českou filharmonii její šéfdirigent Rafael Kubelík, za Konzervatoř její ředitel Václav Holzknecht.
Holzknecht začíná svůj text Konservatoř zase doma líčením prvorepublikových okolností, kdy jeho instituce v roce 1918 ustoupila Parlamentu, načež 17 let přebývala v pronájmu u řádu benediktýnů. Konkrétně v nevyhovujících, protože stísněných prostorách Emauzského kláštera. Připomíná dobovou karikaturu líčící výuku komorní hudby: „…malou klášterní celu vyplňuje klavír. Pianista se k němu vyšplhal po žebříku a hraje na klaviaturu oknem, stoje na římse. Houslistka klečí na pianě, pod ním píská flétnista, zatím co profesor sleduje hru z přilehlé chodbičky a diriguje dveřmi. Skutečný stav nebyl sice doslovně takový, ale nelišil se příliš (…).“ Po 17 letech se Konzervatoř od benediktýnů vystěhovala a stát ji umístil do budovy dřívějšího Chemického ústavu, kterou sdílela opět s dalšími, nehudebními institucemi. „Nejvyšší hudební česká škola, nejstarší ústav toho druhu ve střední Evropě a druhý podle stáří v Evropě vůbec, ústav skutečně světové pověsti, vyhledávaný cizinci a sledovaný zahraničním tiskem,“ píše Holzknecht, „trčel neustále v trapné a ponižující situaci, zatím co kolem něho vzrůstaly přepychové budovy ministerské, skvělé školy bytového průmyslu, gymnasií (…).“ Navrácení Rudolfina hudbě je tak nejen aktem spravedlnosti, ale i uznáním důležitosti kultury v novém státě. „A je to zároveň radostné svědectví, že tu myslí a jednají lidé již opravdu noví, nezatížení dřívější byrokratickou vleklostí. Uvážili, rozhodli a dali. Je to jeden z jejich prvních činů, a celá česká kultura jim blahopřeje.“ Jako smysluplné se Holzknechtovi jeví i propojení obou uměleckých institucí pod jednou střechou. Věří, že prospěch pro jeho studenty bude jednoznačný, protože šéf ČF Kubelík „má přátelský vztah k mladým lidem a nechce se jim uzavírati svými zkušenostmi.“
[Not a valid template]Kubelík ve svém textu zdůrazňuje, že vládním aktem přisuzujícím Rudolfinum České filharmonii a Konzervatoři došlo konečně k vyslyšení hlasu samotné budovy. „Rudolfinum se vrací české kultuře! Jaká úleva pro všechny, kteří spolu vycítili, spolu vyslyšeli hlas této budovy, která svým původním určením, stavbou a náplní ducha byla prodchnuta jediným cílem: sloužit českému umění – české hudbě! (…) Dnes naše vláda vrátila řeč kamenům, které střežily zpívající českou duši. Stály k její ochraně jako pevná stráž, nepropouštějící ani nepřipouštějící rušivé hlasy zvenčí. Tyto kvádry dnes první děkují. Vrácen jim smysl jejich života. A děkují živí! I těm vrácen smysl života, neboť nalezli dávno ztracené, nemusí již zápasit o nejzákladnější. Byla veliká láska mezi zdmi a živými. Pouto bratrství je vázalo. Po dlouhé době se Svatoplukovy pruty opět spojují.“ Zajímavé je, že se tu opomíjí fakt, že Rudolfinum od svého vzniku zdaleka nestřežilo jen českou hudbu, německé souvislosti byly pro tuto chvíli „odsunuty“.
Význam navrácení Rudolfina vidí Kubelík samozřejmě i v užitku, který to může přinést klidnému fungování České filharmonie. Ještě v polovině září tak šéfdirigent ujišťuje čtenáře a vysílá signály i směrem k politikům, že vlastní budova znamená pro Českou filharmonii v určitém smyslu znovuvzkříšení. „Tím jí byl také darován pocit té pravé pohody, které je třeba, aby mohla zapouštět kořeny, stavět a růst. (…) Všichni cítí, že v novém domově mohou uplatnit své síly tak, jak si toužebně přáli a jak je důstojné českých umělců.“
První náznaky nesnází můžeme číst ve větě, kterou Kubelík říká novinářům na konci září 1945, že se filharmonické abonentní koncerty vypisují do Smetanovy síně Obecního domu, „hrát se bude ovšem tam i zde.“ Koncem října se v tisku objevují zprávy, že Rudolfinum bude po celou zimu hostit zasedání Parlamentu, přestože ten měl být v budově pouze pro první slavnostní zasedání 28. 10. 1945. Jinak měl zasedat v budově peněžní burzy. „Jelikož však adaptační práce (…) pokračují velmi pomalu, je jisté, že parlament bude nejméně do jara hostem České filharmonie, která je nyní „domácím pánem“ v Rudolfinu. Samozřejmě, že bude nutno, hlavně v první době, se v lecčems uskrovnit.“
V polovině prosince pak tisk upozorňuje na Protest proti této situaci, pod kterým je podepsáno 38 československých uměleckých a kulturních institucí: Česká akademie věd a umění, Akademie výtvarných umění, Blok československých architektonických pokrokových spolků, Blok československých hudebníků, Blok československých výtvarníků, Městské divadlo pražské, Národní divadlo, Divadlo 5. května, Česká filharmonie, Státní galerie, Spolek českých umělců grafiků Hollar, Jednota umělců výtvarných, Ústřední knihovna hlavního města Prahy – hudební oddělení, Klub za starou Prahu, Klub orchestrálních umělců, Spolek výtvarných umělců Mánes, Odborová organisace československých výtvarníků, Ochranné sdružení autorské, Pěvecká obec československá, Pěvecký sdružení pražských učitelů, Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, Rada československých žen – kulturní komise, Umělecké skupiny Československého rozhlasu, Společnost československých architektů, Společnost Bedřicha Smetany, Státní konservatoř hudby v Praze, Spolek posluchačů konservatoře, Svaz českých výkonných hudebních umělců, Svaz české mládeže, Svaz československých výtvarných spolků, Syndikát českých hudebních skladatelů, Syndikát československých spisovatelů, Syndikát československých výtvarníků, Umělecká beseda, Umělecko-průmyslová škola, Universita Karlova, Ústřední rada odborů, Vysoké učení technické.
„Národe Bedřicha Smetany! Česká hudba, která tě sílila v dobách ponížení a vyjadřovala tvou radost v době vítězství, volá k tobě o záchranu v okamžiku své nejvyšší tísně. Česká filharmonie a Státní konservatoř hudby v Praze, tvé kulturní statky světového významu, mají být vyhozeny na dlažbu.“ Tak začíná text Protestu, jehož hlavní obsahové body dobře vystihují nadpisy jednotlivých odstavců: „Právo je na naší straně. – Slib nebyl dodržen. – Zatím česká hudba živořila. – Provisorium stálo miliony. – Čím je nám budova Rudolfina? – Bude se historie opakovat? – Konservatoř a filharmonie trpělivě čekají. – Parlament zase slibuje. – Lidový parlament musí slyšet hlas kultury!“ Znovu se rekapitulují prvorepublikové osudy Rudolfina, které bylo politice „zapůjčeno“ se slibem, že půjde o provizorium na čtyři roky. Slib ovšem nebyl splněn. A navíc: „Krásná a umělecky cenná budova Rudolfina byla přestavěna a nejcennější interiér koncertní zničen. (…) Výsledkem všeho byla ztráta skutečného jediného koncertního sálu v Praze. Jak trapně působí toto počínání ve srovnání s budovatelským elánem našich otců a dědů, kteří v jednom desítiletí dovedli postavit Národní divadlo, Rudolfinum jako stánek pro umění hudební i výtvarné, i Národní museum?“
[Not a valid template]Podepsané instituce připomínají význam budovy Rudolfina nejen z hlediska výtvarného a architektonického, ale také ideového. „Stavbou této budovy dovršila umělecká generace Národního divadla své výtvarné snahy. Nejlepší architekti své doby tu postavili dílo čisté koncepce, které velkorysým řešením i detailem formy – pojetím na svou dobu téměř revolučním – nemá obdoby ve středoevropské architektuře. Pro provincionální Prahu položen zde základ velkoměstského řešení, který dosud nebyl překonán. Přestavbou vnitřků k jinému účelu ztratila se čistota původní koncepce. Proto umělecká veřejnost uvítala navrácení budovy účelu, pro který byla vystavěna, když rozhodnutím navrátivší se vlády osvobozeného státu bylo Rudolfinum věnováno definitivně české hudbě.“
Text Protestu zároveň uvádí velké organizačně praktické svízele, které stávající situace – kdy Parlament zůstává v Rudolfinu navzdory formálnímu navrácení budovy České filharmonii a Konzervatoři – přináší oběma hudebním institucím. Konzervatoř se do Rudolfina prakticky nedostane. „Řada předmětů se nemůže vůbec vyučovat. Varhany jsou v hudebníkům zakázané budově parlamentu a tak mrznou žáci i profesoři v ledových kostelích. Za nacistické okupace byla konservatoř zavřena. Žáci navrátivší se z pracovních táborů nemohou se ani v osvobozeném státě dát do studia.“ Česká filharmonie zase nemá kde trvale zkoušet. A využívá tak různých míst po Praze včetně kaváren. Karamboly, které to přináší, jsou někdy kuriózní a dnes nepředstavitelné, jak to zachycuje jiný text – drobná noticka o jednom neuskutečněném koncertě České filharmonie ve Smetanově síni. Důvod? Nebyly noty. „Není to kulturní ostuda, když naše největší hudební těleso musí konat zkoušky po kavárnách a po nevytopených hospodách? A včera se náhodou stalo, že kavárna, v níž byla den před tím zkouška, měla zavřeno. S kavárnou byly zavřeny i noty a tak se tedy nehrálo. Je jasné, že Filharmonie musí dostat vhodné místnosti, ale není docela jasné, proč je nutné dělat z Prahy kulturní Kocourkov.“
Jak zdůrazňuje text Protestu, kromě praktického chodu obou institucí byla stávající situace neslučitelná s jakoukoliv vážně míněnou uměleckou prací, a byla také v rozporu se všemi politickými proklamacemi. Ohrožená byla ale i myšlenka, se kterou po skončené válce přicházel Rafael Kubelík: aby se Praha stala evropským hudebním střediskem, k čemuž mělo přispět stabilní zázemí dvou nejvýznamnějších hudebních institucí. Až takový stav totiž umožnil začít spřádat myšlenky na velký mezinárodní hudební festival (kterým se posléze na jaře 1946 stalo Pražské jaro). Instituce podepsané pod Protestem se tak při vědomí významu kultury ve válečných letech i v budoucnosti, kde jí čelné místo vyhradilo vládní programové prohlášení, obracejí na československou veřejnost. „Předkládáme svou věc všemu pracujícímu lidu a věříme, že spolu s námi obhájí životní zájmy české hudby. Také věříme, že ani prozatímní národní shromáždění nedopustí, aby došlo k roztržce kultury a politiky. Nebude přece třeba, abychom ve svém novém demokratickém státě musili sáhnout ke krajním prostředkům na obranu české kultury.“
Až tento Protest – pozoruhodné podpůrné propojení hudebníků, výtvarníků, architektů, představitelů univerzit, divadelníků a odborářů – patrně pomohl situaci přiklonit zpět k původnímu vládnímu rozhodnutí. A učinit Rudolfinum opravdu a definitivně sídlem České filharmonie a Pražské konzervatoře.
Otevřel se tím prostor pro naplnění toho, co v červenci 1945 formuloval Kubelík: „Hudba u nás šla vždy vpřed. I dnes slavným činem vlády dává předtaktí k novému rozmachu celonárodního i celoslovanského: v myšlence svornosti nalézti největší sílu a jediné nepomíjející hodnoty. (…) Ale nezapomínejme, že vývin umělecký je podmíněn růstem nepřetržitým. Návrat do důstojného chrámu umění budiž pohnutkou, aby pokračování dalších melodií – nových témat – nezaléhalo v dohasínajícím dechu. Nové a nové proudy tvůrčí nechť rozšiřují obzory, dotýkajíce se obzorů stále vyšších a vzdálenějších. Národní smysl hudby a umění nechť kvete do nejširších plání.“
Dne 11. května 1946 Česká filharmonie otevřela svoji poválečnou koncertní činnost v Rudolfinu zahajovacím koncertem 1. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Dirigoval ho Rafael Kubelík.
Uměleckou činnost České filharmonie po 2. světové válce – a zvláště poté, co se v říjnu 1945 rozhodnutím prezidenta republiky stává státním orchestrem – není možné (bohužel) myslet bez politických souvislostí. Poválečné osudy ČF jsou naopak různou měrou navázané na politické dějiny československého státu. Zároveň je její chod významně určován uměleckými osobnostmi v jejím čele, tedy šéfdirigenty orchestru. I když i do jejich šéfdirigentských etap se politické události propsaly velmi výrazně. Stačí si připomenout letopočty. Rafael Kubelík vede Českou filharmonii do roku 1948, v následujících dvou letech se o umělecké vedení dělí Karel Šejna a Václav Neumann, od roku 1950 do roku 1968 je šéfdirigentem orchestru Karel Ančerl a nakonec v letech 1968–1990 Václav Neumann.
A Rudolfinum?
Samotná budova od chvíle, kdy je České filharmonii definitivně přiřknuta, jako by ustupovala do pozadí. Pro umělce se stává do určité míry „denním chlebem“, něčím, co samozřejmě patří k jejich práci, ke krásnému, důstojnému a vznešenému prostředí, ve kterém zní hudba. Rudolfinum je od roku 1945 opět ve službě umění.