Hledání perfektního unikátu. Steinway & Sons, nová perla v nástrojovém parku Rudolfina

Pořídit nový klavír se do evropské centrály věhlasné manufaktury v hanzovní metropoli vydali v polovině února generální ředitel České filharmonie David Mareček a jeho dva kolegové – klavíristé. Ivo Kahánek a Kirill Gerstein, který si do Hamburku doslova odskočil, resp. zaletěl z Londýna před večerním koncertem. David Mareček se pro pány rozhodl proto, že jde o typově různé pianisty, kteří se kromě recitálů věnují i komorní hudbě, takže se na nástroj nedívají jen z pozice orchestrálního sólisty. Navíc Kirill Gerstein je vzděláním i klavírní technik, vidí tedy i „dovnitř“ a ví, jak nástroj funguje. A protože renomované těleso, jakým je Česká filharmonie, pořizuje klavíry zpravidla u výhradních zástupců značek, v Hamburku nemohl chybět ani výhradní zástupce značky pro ČR a Slovensko Jan Drnek.

„Všechno má svoji životnost. Také hudební nástroj. I přes nejlepší péči se hraním ve velkém koncertním sále ničí. Koncertní křídlo sloužící zejména pro sólové recitály či komorní hudbu vykazuje obvykle po pěti či šesti letech značné opotřebování a asi málokoho překvapí fakt, že drtivá většina pianistů preferuje hrát na tom nejnovějším. Zejména hostující interpreti zvyšují nároky na nástrojové vybavení orchestru,“ vysvětluje důvody nového nákupu šéf filharmonie, která tento instrument na stejném místě naposledy vybírala před sedmi lety.

„Orchestry obvykle mívají dva či tři klavíry, ten nejstarší se s příchodem nového posune o kategorii níž, na komorní muziku nebo například do šatny interpreta či dirigenta. Umělec si může vybrat, který zvolí. Klavír je sice umění, ale zároveň i spotřební zboží. Na rozdíl od takových houslí, které časem získávají na ceně, je mechanika u klavíru velmi složitý, jemný systém složený z tisíců komponentů, a ty neslouží věčně,“ dodává David Mareček.

8 elegánů ve fraku

Orkán Sabine, který v době nákupu zrovna řádil na severu Evropy, sice poněkud zkomplikoval cestu do vichrem a deštěm zmítaného Hamburku, naštěstí se ale všichni aktéři výběru bez potíží sešli ve stanovený čas v sídle legendární fabriky na adrese Rondenbarg ve čtvrti Altona, kde na ně už čekal Hans-Heinrich Schalkowski, senior manažer prodeje. Po příjemném neformálním setkání vystřídala uvolněnou atmosféru absolutní koncentrace, jakou si vyžaduje trpělivé zkoušení jednotlivých nástrojů. V předváděcí místnosti bylo pro Českou filharmonii seřazených resp. vyhrazených osm zbrusu nových křídel. Skvost vedle skvostu. Stejné, a přesto každé jiné. Výběr koncertního nástroje může začít.

Mistři kláves Ivo Kahánek a Kirill Gerstein se pustili do práce, se kterou už mají zkušenosti. Jde se na to vylučovací metodou. Jeden hraje, druhý naslouchá. Nástroj zní jinak z bezprostřední blízkosti, jinak z odstupu. První sérii „testů“ začíná Kirill Gerstein, po něm za jednotlivé neohrané nováčky usedá Ivo Kahánek. Nejdříve se rozehrávají a pohrávají s klávesami. Místností znějí samostatné tóny, akordy, pianissimo střídá fortissimo, ostatně vybírá se pro velký sál, kdy se do toho hráč musí hodně opřít.

Po pár desítkách minut zavírají ty klavíry, které z jejich poslechu byly zvukově nejméně vyrovnané nebo měly nějaký limit. Napětí či přesněji řečeno zodpovědnost, s jakou k výběru přistupují, by se dala krájet. Pánové volí různé typy skladeb. Gerstein hraje začátek Rachmaninova Druhého klavírního koncertu, Kahánek Beethovenovu Patetickou sonátu. „Je důležité vystřídat různý repertoár, například i romantiku v pianu, aby bylo vidět, jestli barva nekolísá. Zkouší se vyrovnanost v jednotlivých polohách, někdy je hezký bas, jindy vršek, ovšem to mezitím úplně nefunguje,“ rozebírá David Mareček, sám zkušený klavírista, kterého určitě svědí prsty, ale vše sleduje diskrétně zpovzdálí a pozorně naslouchá.

Laťka je vysoko. Mezi klavíry chtějí najít takový, na kterém půjde dobře zahrát téměř všechno. Někdy se celá procedura výběru protáhne i na několik hodin, proto využívám nabídku prohlédnout si mezitím s panem Schalkowskim manufakturu.

Ve světě strun, kladívek a lepidla

Přivítal mne čilý ruch a pořádný hluk. Na první pohled je jasné, že na složitý proces vyrobení a sestavení zhruba dvanácti tisíců komponentů, z nichž se klavír skládá, je zapotřebí řemeslná zručnost a odbornost, trpělivost a občas i moderní technika. Stále však platí, že klávesové nástroje značky Steinway jsou z více než osmdesáti procent ruční výroba. Na tom si manufaktura, která má ústředí ve Walthamu v Massachusetts a v Hamburku, zakládá stejně jako na obdivuhodné historii.

„Začala se psát na Manhattanu v New Yorku, kde firmu v roce 1853 spolu se syny založil německý imigrant z Dolního Saska Heinrich Engelhard Steinweg. V roce 1850 se tam s rodinou přestěhoval z Německa a změnil si jméno na Henry Engelhart Steinway. První klavír si ovšem ještě jako mladý a chudý truhlář sestavil již v roce 1836, a to v prádelně svého domu v Seesenu v Harzu. Alespoň to praví legenda. Doloženo je naopak to, že již ve svých sedmnácti letech jako voják sestrojil ze smrkového dřeva citaru, na které si krátil čas u regimentu,“ líčí mi fascinující příběh pan Schalkowski a zdůrazňuje, že v Americe se zrodila i filozofie firmy platná dodnes. Vyrobit nejlepší nástroj. To mají všichni zaměstnanci na paměti. Specializovaná práce v manufaktuře, která si své zaměstnance i sama školí, se často dědí z generace na generaci. Po smrti Henryho v roce 1871 převzali firmu synové Theodore a William. O devět let později otevřeli novou pobočku v Hamburku a postavili koncertní síň. O sto let později má již renomovaná firma filiálky po celém světě, od Tokia přes Šanghaj až po Londýn. Už v 19. století vyvinula firma přes 120 doslova revolučních patentů při výrobě klavírů. Steinway totiž není jenom značka, ale i systém.

Protože drtivá část výroby probíhá ručně, každý kus je originál a jde v podstatě o zakázkovou výrobu. Začíná vlastně v lese. Steinway používá nejlepší dřeva, samozřejmě přírodní, žádné lamináty a podobně. Nejpoužívanějšími jsou javor ze severoamerického Wisconsinu, smrk z jižní Aljašky, jedle a z exotických dýh třeba mahagon ze střední a jižní Afriky. Ostatně kromě funkčnosti se dbá i na estetickou stránku. Klíčové je, aby byl strom prorostlý s kontrolovaným průběhem letokruhů, ty jsou mimořádně důležité. Rezonanční deska vyrobená z takového dřeva zaručuje vysokou životnost nástroje, vyšší kvalitu intonace a vydrží i větší tah strun. Počet a hustota letokruhů je klíčová pro oscilaci, kmitání a optimalizaci tonů, proto se dřevo vybírá nesmírně zodpovědně. Dříve, než se začne s výrobou, se dřevo musí na vzduchu vysušit, což zabere i dva roky. Vlhkost má být menší než šest procent. Pro sušení používají sklad hlavně v New Yorku a za dva roky v něm zpracují na 800 kubíků dřeva. Během výroby se někdy díly slepují, čímž se do dřeva dostane velké množství vlhkosti, kterou pak musejí z nástroje opět dostat pryč. Nástroj resp. určitý díl se tedy i na několik měsíců odstaví a čeká se, až se vysuší. Výroba je dlouhý proces. Dát dohromady skříň klavíru, strunný systém a hrací mechanizmus je hotová alchymie. Používají se přitom přesně dané techniky a postupy, moření, lakování, broušení, leštění, pískování i laminování. Jeden nástroj vzniká zhruba rok.

Za celou svou existenci vyrobila manufaktura přes půl milionu nástrojů. Steinway v současnosti preferují více než dva tisíce profesionálů, od jazzové hvězdy Diane Krall přes virtuosy Lang Langa či sestry Labèque až po popovou ikonu Billyho Joela. Hrají na nich talentovaní účastníci soutěží, ale také posluchači konzervatoří či uměleckých škol. Zatímco v dílnách létají vzduchem čerstvé hoblinky, vaří se firemní lepidlo a sluchové buňky technika na intonaci jsou napjaté jako struny, osm „nováčků“ z hamburské dílny zkoušejí v nedaleké předváděcí místnosti pro Českou filharmonii dva pianisté.

Místo zvuku kláves ovšem zaslechnu družný hovor. Může to znamenat dvě věci. Buď si pánové dopřáli přestávku, nebo je po zkoušení. Občas se při výběru stane i to, že „testující tým“ navzdory nesporné kvalitě nástroje zdvořile poděkuje a nevybere si. To ovšem není tento případ. Rozzářený generální ředitel David Mareček mi potvrzuje, že po zhruba dvou hodinách se všichni jednomyslně shodli na nejvhodnějším kandidátovi. Vytoužené „Déčko“, nové koncertní křídlo typu D pro pražské Rudolfinum bylo tedy vybráno!

„Rozhodl zvukový potenciál klavíru. Jeho schopnost reagovat na to, co chcete či potřebujete,“ odtajňuje důvody volby Ivo Kahánek. „Na takovém špičkovém nástroji se totiž vystřídá několik pianistů a každý je jiný. Ostatně principem toho, proč u výběru není jeden umělec, je i to, že každý z nás má jiné zvukové představy, jiný duševní svět převedený do světa tónů. Tento klavír jsme vybrali mimo jiné i proto, že dosahuje nejvyšších dynamických hladin, je otevřený, transparentní, ale zároveň i v tom nejvyšším dynamickém rejstříku příjemný,“ dělí se o své bezprostřední pocity.

V hamburské manufaktuře se hledal klavír zvukově vyrovnaný, variabilní, řemeslně špičkový, s krásným, zajímavým a nosným zvukem pro Rudolfinum, které je už poměrně velkým sálem. Křídlo disponující tolika možnostmi, aby mohl jakémukoli umělci vyhovět a naplnit jeho představy. Takové se evidentně našlo. Nový klavír, jehož převozu do Prahy nečekaná pandemie koronavirem naštěstí nezabránila, se samozřejmě bude muset ještě v prvních měsících „ohrát“. Zda se výběr povedl, to snad již brzy nejlépe posoudí samotní umělci i publikum pražského Rudolfina.