Magazín číslo 4 / 2020
Morální velikost hudby zůstává v duších lidí. Václav Neumann o hudbě a o sobě

Morální velikost hudby zůstává v duších lidí. Václav Neumann o hudbě a o sobě

V úterý 29. září 2020 si připomínáme 100 let od narození Václava Neumanna, posledního dlouholetého šéfdirigenta České filharmonie. Jeho éra trvala 22 let (1968–1990) a navazovala v tomto ohledu na Václava Talicha a Karla Ančerla. Žádný z šéfdirigentů po roce 1990 nesetrval v čele orchestru déle než pět let.

Pamětníci dodnes vzpomínají na Neumannovo obrovské osobní kouzlo, které přinášelo do filharmonických normalizačních let noblesu, velkorysost a humor. K jeho uměleckým láskám nepatřil jen často zmiňovaný Gustav Mahler, ale také Beethoven, z české hudby pak Janáček, Dvořák, Martinů a Smetana. Všechny na koncertech uváděl, s úspěchem nahrával a v televizním cyklu Česká filharmonie hraje a hovoří také přibližoval široké veřejnosti.

Na podzim 1989 to byl právě Neumann, kdo dal České filharmonii étos, díky němuž se stala „sametově-revolučním“ vůdcem a vzorem mezi uměleckými institucemi. O to víc ho trápil rozkol, ke kterému došlo v první polovině 90. let, když se orchestr rozdělil vedví: jedni chtěli setrvání Jiřího Bělohlávka a druzí příchod Gerda Albrechta. Václav Neumann umírá na začátku září 1995, aniž se dožil filharmonického smíru.

Snad dnes nastává vhodná doba na připomenutí umělecké práce a osobnosti, na kterou jako by se trochu pozapomnělo. Nejde přitom jen o Neumannovo působení v České filharmonii, ale také v Komické opeře Berlín, u lipského Gewandhausorchestru, ve stuttgartské opeře a v newyorské Metropolitní nebo u Vídeňských filharmoniků.

Václav Neumann na koncertě k 90. narozeninám České filharmonie, 1986

Václav Neumann na koncertě k 90. narozeninám České filharmonie, 1986

Oslovení hudbou

Rodiče Václava Neumanna měli technické vzdělání, a tak nepřekvapí, že jejich syn nejprve vystudoval reálné gymnázium. Už od roku 1930 se ovšem učil (spolu se svým bratrem) na housle u Josefa Micky. Osudovým se pro něj stalo Talichovo nastudování Janáčkovy Káti Kabanové v září 1938, které se setkalo s vlažným zájmem obecenstva, ale na Neumanna mělo drtivý dopad.

„Bylo mi osmnáct let, hrál jsem docela slušně na housle a můj dosavadní hudební obzor byl vyznačen důvěrnou znalostí Dvořákovy Rusalky, kterou Václav Talich uvedl v roce 1936 s krásnými hlasy, se strhujícím Vilémem Zítkem a skvělým orchestrem. (…) Samozřejmě jsem už měl poznatky také z komorní hudby. V domácím smyčcovém kvartetu jsem zasedl u pultu druhých houslí a žasl nad silou kvartet Beethovenových, Mozartových a zejména Smetanova Z mého života. Stejně tak jsem obdivoval Antonína Dvořáka, Franze Schuberta a jedinečné kvartety Josepha Haydna. Naléhavě si uvědomuji, jak důležité bylo pro formování mé hudebnosti a rozhledu právě toto období. Přesto rozhodujícím momentem a téměř neslýchaným nárazem byla pro mne Talichova premiéra opery Káťa Kabanová. Neměl jsem do té doby o Janáčkovi jasné představy, ba neslyšel jsem od něho ani jedinou skladbu. Náhle se přede mnou rozevřel nový svět…“

Byl to klíčový moment. Neumann si následně opatřoval vše, co bylo lze z Janáčkovy hudby dostat. Někde tam se také zrodila seriózní úvaha, že se stane hudebníkem, možná i dirigentem. První významný krok do hudebního světa byl ovšem v komorní hudbě a zase mu svým způsobem dopomohl Janáček. Za války, když už studoval na Pražské konzervatoři (a se spolužákem, violoncellistou Antonínem Kohoutem se kvartetu věnovali), si koupil partituru Janáčkova Druhého smyčcového kvartetu Listů důvěrných a cestou domů v tramvaji ji četl: „Byl to tak obrovský zážitek, že si ho dodnes jasně uvědomuju. (…) Myslím, že málokdy v životě potom – snad když jsem se setkal s Mahlerem nebo když jsem poprvé studoval Sukova Asraela – jsem zažil tak silné, složité a bohaté dojmy jako v době, kdy jsme poznávali, kdy jsme dobývali, kdy jsme se snažili zmocnit Listů důvěrných. Kdykoliv bych mluvil o Janáčkovi, dostanu se do tónin vyznání lásky, obdivu a nesmírného závazku vůči němu. Prakticky se to někdy snažím realizovat tak, že konám, řekl bych, přímo povinnou pouť do Hukvald. Snažím se každý rok zastavit před tím docela prostým domkem, kde Janáček žil v posledních letech, a tam myslím na to, jak je možné, že v tom prostém prostředí vznikaly tak neuvěřitelné tóny a neuvěřitelné hudební plochy, ta téměř nepochopitelně velkolepá hudba.“

Na tento zážitek vlastně přímo navazuje Neumannovo působení (a studium Listů důvěrných) v Kvartetu konzervatoře, které na podzim 1945 přijalo zavazující název Smetanovo kvarteto a poprvé veřejně vystoupilo. S Václavem Neumannem u violy, na kterou začal hrát také v České filharmonii.

Krátce v České filharmonii

Václav Neumann se věnoval komornímu i orchestrálnímu hraní, ale přesto v něm zůstávala touha po dirigování. V březnu 1948 onemocněl Rafael Kubelík a oslovil Václava Neumanna, o němž věděl, že občas diriguje v rozhlase, aby za něj zaskočil. Když pak Kubelík v červenci 1948 emigroval na protest proti politické situaci, o vedení České filharmonie se dělili dva dirigenti – zkušený a léty prověřený druhý dirigent Karel Šejna (který byl původně filharmonickým kontrabasistou) a osmadvacetiletý Václav Neumann. Za pár měsíců už řídí zahajovací koncert Pražského jara 1949 a vede orchestr na zájezdy do NDR a Maďarska.

„Trvalo to jen dva roky, pak jsme se rozešli. Tenkrát docela po právu, protože já byl úplný dirigentský začátečník. Potom nastala taková moje Wanderjahre, putovní léta, a Lehrjahre, učednická léta,“ vzpomínal Václav Neumann později. A svoje úvahy o práci a přípravě dirigenta – a o nutném sbírání zkušeností – doplnil:

„Objeví-li se mladý muzikant, který je mimořádně disponován pro řízení orchestru, bude mu trvat určitý čas, ba dlouhá léta, než se stane skutečnou dirigentskou osobností. Zde platí zásada tvrdé, všestranné přípravy a důkladná praxe. Ovšem nic na věci nemění, že velká část práce dirigenta se odehrává mimo koncertní pódium. Za hlavní zásadu dirigentské činnosti pokládám skutečnost, že skladbu, již mám provést, musím nejprve připravit ve své představě, a teprve pak mohu vstoupit před orchestr. Zde si ověřuji, zda je moje představa uskutečnitelná, zda ji orchestru sdělím slovy, především však rukama, protože pohyby rukou jsou hlavní nástroj dorozumívání s orchestrem. Proto je prospěšné, má-li dirigent „talentované ruce“; hráči v orchestru mají právo očekávat, že to, co dirigent ukazuje, je srozumitelné a přesvědčivé. To určitě neznamená, že všichni dirigenti si musejí počínat stejně. Naopak, srovnáte-li dirigentské osobnosti, zjistíte velké odlišnosti v technice rukou. Například Talichovy ruce byly především nástrojem zpěvného melosu, doslova hudbu hnětly, tvárnily hudební proud. Otto Klemperer, vysoký postavou, dlouhými pažemi doslova „krájel“ prostor kolem sebe a strhující Charles Munch vytvořil obraz skladby obličejem i rukama… Každý dirigoval jinak, ale všem bylo rozumět.“

Léta putování po českých zemích

Odchod z České filharmonie asi nebyl pro Václava Neumanna příjemný. Ukázalo se, že mu chybějí potřebné zkušenosti, a určitě si i on kladl otázku, podaří-li se mu ještě do České filharmonie vrátit a dostane-li druhou šanci. Zatím přijímá místo šéfdirigenta Karlovarského symfonického orchestru, kde působí také poměrně krátce v letech 1951–1954.

„Možná že tenkrát jsem měl mnoho výhrad proti tamnímu působení. Ne výhrad vůči orchestru, protože orchestry jsou většinou všechny milé a žije se v nich dobře, ale vůči prostředí, které tam tenkrát vládlo. Byl to tvrdý život, někdy ho nazývám dokonce očistcem. Ale když potom uplynou léta, nepříjemné věci zaniknou. To je takový dar, který máme od přírody; člověk myslí a vzpomíná spíš na to dobré. A v Karlových Varech bylo mnoho dobrého. Především mnoho dobrých zkušeností uměleckých. Tenkrát jsme tam dělali velmi smělé programy a hráli jsme snad docela dobře. Bylo to zajímavé období. A dodnes si toho orchestru velmi vážím a rád na něj vzpomínám.“

Na další dva roky přesídlil do Brna jako šéfdirigent tamní Státní filharmonie. „To byl tehdy mladý orchestr, takzvaný Symfonický orchestr kraje Brněnského. Byli to samí mladí lidé. I já tenkrát nebyl o mnoho starší než oni. To už nebyl očistec. To byla velmi hezká doba. Poznal jsem atmosféru Brna a poznal jsem ji důvěrně. A je mi to milé, že ji znám tak důvěrně. Rád se tam vracím.“

V Brně se věnoval mimo jiné i Janáčkovi, což bylo ovšem v místních poměrech trochu choulostivé. „Jestliže cizinec, a navíc zrovna Pražák, se pouští do tohoto úkolu! Dělal jsem tam Tarase Bulbu, i Glagolskou mši s Besedou brněnskou. Vzpomínám si, že to nebylo bez problémů; myslím tím reakci některých hudebních osobností v Brně, které nesouhlasily. To se týká například toho slavného místa v Tarasu Bulbovi. V poslední větě, kde existuje, já tomu říkám pražský způsob a brněnský způsob. To je místo, kde se buď zrychluje na dvojnásobné tempo, anebo se hraje v témže tempu dál. Je samozřejmé, že mě lákalo vyzkoušet své síly i v tomto ‚nepřátelském‘ prostředí.“

…a po německých zemích

Václav Neumann miloval operu, díky níž vlastně tak vášnivě vstoupil do hudebního světa. K jejímu dirigování se však dostal až v roce 1956 a ne v Praze, Brně nebo Ostravě, ale jako host Komické opery v Berlíně. 30. května tam řídil premiéru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v režii proslulého Waltera Felsensteina.

„Výsledkem tříměsíčního studia bylo slavné představení, které se reprízovalo plných osm let a jež jsem dirigoval celkem dvěstětřináctkrát. Obecenstvo se nejen při premiéře, ale i při reprízách doslova bavilo Felsensteinovou podívanou, především však vidělo a přesně rozumělo tomu, co Janáčkovo dílo sděluje: radost, životní jas, hlubokou a čistou lásku. Nazval bych to poetickým realismem. Dokonalé partnerství vyniklo i při studování Offenbachovy opery Hoffmannovy povídky. Všechno tu tvořilo vzácně vyváženou jednotu. I zde byla Felsensteinovi pramenem scénického projevu hudba, z níž vycházel herecký pohyb i světlo. Pamatuji se, že nesmírně náročné proměny vracel tak dlouho, až je technika zvládla během šestnáctitaktové dohry!“

V roce 1957 se Neumann stal šéfem Komické opery a na postu setrval sedm let. Mezitím spolupracoval v Praze se Symfonickým orchestrem FOK a v 60. letech se znovu objevily i příležitosti českofilharmonické. Ale šéfem symfonického orchestru se opět stává v Německu, když je v červnu 1964 jmenován generálním hudebním ředitelem lipského Gewandhausorchestru.

„Gewandhausorchester je velice německý orchestr,“ charakterizoval ho Neumann v jednom rozhovoru v roce 1968. „Velice německý orchestr, ale v dobrém slova smyslu. Orchestr, který má bohatou, velkou tradici. (…) Předává se nějakým tajemným magnetismem od starších hráčů na mladé a charakter orchestru zůstává. Je to velice německý orchestr v tom smyslu, že hraje spíš robustně. Robustněji než my. Hraje ale velmi oddaně, zejména svůj repertoár, má syté, šťavnaté smyčce, vynikající žestě – žestě, které jsou schopny vydržet nároky Wagnera, Strausse, Brucknera nebo Mahlera. Je to orchestr neobyčejně disciplinovaný, zároveň ale také orchestr velmi slušný. Ta práce byla moc hezká a budu na ni vzpomínat vždycky velmi vděčně. Musel jsem se pustit do skladatelů, kteří mně byli dosud cizí, především to byl Bruckner. Bez Brucknera v Lipsku nelze existovat. Musel jsem ho hrát, ovšem „trestal“ jsem orchestr za toto „násilí“ na mně, i když to bylo násilí pozitivní, trestal jsem orchestr tím, že oni zase museli hrát Mahlera, mého skladatele, kterého oni moc hrát nechtěli, byl jim dost cizí.“

Neumannova lipská éra se uzavřela po srpnu 1968, kdy na protest proti okupaci Československa státy Varšavské smlouvy (jejichž součástí byla i vojska NDR) opustil Gewandhausorchestr. S účinností od 1. listopadu 1968 se pak stal – po emigrovavším Karlu Ančerlovi – šéfdirigentem České filharmonie.

Doma u České filharmonie

Václav Neumann potkal v České filharmonii zejména generaci svých spolužáků a vrstevníků, kteří jako mladí hráči nastupovali do orchestru – stejně jako on – po druhé světové válce.

Fotografie z roku 1970, pořízena v Lojovicích u příležitosti oslavy 50. narozenin Václava Neumanna.

Fotografie z roku 1970, pořízena v Lojovicích u příležitosti oslavy 50. narozenin Václava Neumanna.

Hned v květnu 1969 zahajuje Mou vlastí Pražské jaro a vydává se s ČF na první společné turné do Japonska. V roce 1970 diriguje Jubilejní Beethovenův cyklus – všechny symfonie a klavírní koncerty – při příležitosti 200 let od skladatelova narození. O rok později s ČF poprvé hostuje na Salcburském festivalu, v roce 1973 dokončuje první kompletní nahrávku Dvořákových symfonií pro Supraphon, o pět let později komplet Martinů a v roce 1983 Mahlerových symfonií. (Martinů mimochodem pokládal za posledního velkého českého skladatele, po kterém se – až na naprosté výjimky – píše i u nás hudba spíše mezinárodního charakteru.)

„Když přehlížím svůj život v České filharmonii, vidím pražské koncerty, které jsou mi stále milejší, protože cítím, že naše obecenstvo jde spontánně s námi, snáší i značnou dávku soudobé hudby – to je nejstarší filharmonická tradice – což potvrzuje jeho vyspělost. Slyším nekonečnou řadu Vltav, Novosvětských a symfonií Martinů, které jsme hráli ve všech dílech světa. Ocitl jsem se s Českou filharmonií v nejprudším rozmachu gramofonové desky. Seznam našich desek s etiketou Supraphonu je mohutný. Kompletní Smetana, Dvořák, Mahler, dokončujeme dílo Josefa Suka, Bohuslava Martinů a pokračujeme v díle symfonickém i operním Leoše Janáčka. Nedávno jsem poslouchal naši poslední operní nahrávku, Dvořákovu Rusalku. Nemám v úmyslu předbíhat úsudek kritiky a posluchačů, ale moc se mi líbí. Orchestr hraje skvěle, zpěváci jsou vynikající. Říkám si: Rusalka by měla působit radost a pocit štěstí. Vzpomněl jsem si, jak jsem před padesáti léty náruživě poslouchal Talichovu Rusalku v Národním divadle. Teď slyším vlastní.“

Rusalku pak Neumann nastudoval v roce 1987 ve Vídeňské státní opeře, přičemž už o dva roky dřív debutoval v newyorské Metropolitní opeře nastudováním Janáčkovy Její pastorkyně.

Završení a odchod

Dne 29. června 1989 byla zveřejněna petice Několik vět vypracovaná Chartou 77. Text mimo jiné žádal, aby byli propuštěni političtí vězni, aby přestala být omezována svoboda shromažďování, aby v médiích skončila cenzura či aby začala svobodná diskuse o 50. letech, Pražském jaru nebo následné normalizaci. Pod Několik vět se během měsíce podepsalo 10 000 občanů ČSSR; mnohé z nich pak režim perzekuoval.

Václav Neumann, šéf prominentního státního orchestru, který si mohl nadále střežit klid a bezpečný prostor, se tehdy rozhodl reagovat: „Vyslovil jsem v září 1989 své mínění, protože jsem nemohl snést celé léto diskriminaci a ostouzení, s jakým se obě instituce (pozn. – rozhlas a televize) stavěly k těm, kdo podepsali slova protestu. (…) Tak jsem si řekl, že musím něco udělat, co by bylo trochu nápadnější. Nejdřív jsme s naším sekretářem chtěli situaci vyprovokovat. Říkali jsme si, že pozveme televizi a pak ji vyhodíme. Ale záhy přišly z televize dvě nabídky a já jsem využil té možnosti, že jsem je odmítl.“ Informace o tom se pak přes vídeňského spolupracovníka Hlasu Ameriky – a Neumannova přítele – Ivana Medka dostala do zahraničních médií. Filharmonici se ke svému šéfovi připojili a revoluční dobu symbolicky završili v polovině prosince Koncertem pro Občanské fórum s Beethovenovou Devátou symfonií.

Na podzim 1990 opouští sedmdesátiletý Václav Neumann post šéfdirigenta České filharmonie a je jmenován jejím čestným šéfem. Část řádných šéfovských závazků pak přejímá po rezignaci Jiřího Bělohlávka. V prosinci 1993 řídí koncerty ke 100. výročí Dvořákovy Novosvětské symfonie, která zní i na jeho posledním koncertě s ČF v roce 1995 k 50. výročí konce války. Václav Neumann zemřel 2. září 1995 ve Vídni.

Mahler a síla vrcholů lidského ducha

O vztahu Václava Neumanna k českým skladatelům nikdo nepochybuje. Ale naprosto zvláštní byl jeho poměr ke Gustavu Mahlerovi a jeho hudbě.

„Vždycky mě fascinovala představa, že v Kališti, malé vesničce na začátku Vysočiny, se jednoho dne narodí zčistajasna dítě, jež vyspěje v geniálního myslitele. Neboť co jiného je Mahlerova hudba než komplexní vyjádření tehdejšího světa? Tlumočí skladatelovy pocity osamocení, jeho tápání v nejistotě, jeho obavy z budoucnosti, ale na druhé straně i jeho naděje a víru ve šťastný osud lidstva. A protože lidstvo stále musí zápasit o svůj zítřek, má Mahlerova hudba dnes takový ohlas.

Když jsem jeho hudbu prožíval poprvé – a byla to zrovna Píseň o zemi, kterou mám stále ze všech jeho skladeb nejraději – věděl jsem hned, že je to láska na celý život. Tím, že jsem Mahlera objevil, jsem se mu také upsal… A tak od chvíle, kdy jsem vzal do ruky dirigentskou taktovku, se jeho dílem soustavně zabývám a vítám každou příležitost, kdy je mohu představit publiku.

Mahler je podle mého soudu prvním skutečně moderním skladatelem, moderním ve smyslu obsahu hudby, skladatelem, jehož problémy, které tlumočí v hudbě, jsou dodnes platné, dodnes nevyřešené. Ta nejistota, ty prudké otřesy, které jeho světem lomcují, ta jeho neustálá neuspokojenost; to hledání odpovědí, samozřejmě neúspěšné, ale hledání hrozně usilovné. Myslím, že z tohoto hlediska je Mahler naprosto soudobým skladatelem. Já mu říkám první moderní člověk v dějinách hudby.“

Česká filharmonie byla pro Václava Neumann mahlerovským orchestrem. Bez jakýchkoliv pochyb.

„Nejenom proto, že dokonale zvládne všechny náročné úkoly, které Mahler dává orchestru, ale zejména proto, že českým cítěním je Filharmonie schopna vystihnout v Mahlerovi to, co ne každý orchestr pochopí. Smíšeninu takového toho austroslavismu, to staré rakouské hudební vyjadřování ovlivněné všemi národními vlivy mocnářství. Ať už je to původ Mahlerův z Jihlavy nebo vlivy i maďarské. Ale hlavně vlivy slovanské, ty dovede ČF rozhodně instinktivně dokonale pochopit a z toho vychází, že interpretace mahlerovská není nikdy ve Filharmonii sentimentální, nýbrž je velice citová. Filharmonici hrají místa, která třeba Němci pokládají za triviální nebo za nepříjemně sentimentální, s upřímným srdcem. Z toho vzniká neobyčejně přesvědčivá a přímo bych řekl autentická interpretace Mahlera.“

Když se Václav Neumann na podzim 1968 do České filharmonie vracel jako její šéfdirigent, formuloval svoji představu, co by chtěl, aby jeho společná práce s orchestrem přinesla posluchačům.

„Toužím po tom, aby naše práce zasáhla hodně lidí, aby je zasáhla závažným způsobem. Myslím ovšem, že hudba samozřejmě nebude mít nikdy takový účinek jako třeba televizní publicistika, politická publicistika, která bezprostředně zasahuje diváka. Že ale hudba přesto patří do bližšího života a že může i hodně pomoct v dnešní době, která je svízelná, těžká a velmi komplikovaná. Že může snad pomoct v tom, že dá posluchačům uvolnění tím, že mu dá estetický zážitek.

A také že ho posiluje v jeho hledání stanoviska v komplikovaných situacích. Drtivá většina skladeb, které hrajeme, jsou díla velkých morálních kvalit. Když vezmu jakoukoliv Beethovenovu symfonii, to jsou vrcholky, kam až se lidský duch se dostal. A toto – řekl bych – obcování s největším, co lidský duch vytvořil, má v sobě i možnost působit s tou morální silou taky na posluchače, na člověka, který to vnímá. A i když nechceme říkat, že lidé po poslechu koncertu budou lepší, než byli, to by bylo myslím příliš idealistické hledisko, tak přece jen musí určitá dávka té morální velikosti zůstat ve vzduchu, v koncertním sále a musí zůstat v duších lidí.“

Citace Václava Neumanna jsou vybrané z rozhovorů s Ivanem Medkem, z rozhlasového pořadu A léta běží, vážení a z rozhovorů se Zdeňkem Vokurkou.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Co byste chtěli vyhledat...
Zavřít
Zavřít
Co byste chtěli vyhledat
close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6