Magazín číslo 6 / 2016
Edvard Grieg a Jean Sibelius

Babylonské zmatení (nejen severských) jazyků aneb škádlení nacionalistů

Leckoho by mohlo zaujmout, že skladatelé ani interpreti „skandinávského programu“, který budeme moci vyslechnout 18.–20. ledna, nepocházejí z mocenských a kulturních metropolí Skandinávie, jimiž od nepaměti byla hlavní města severských velmocí Kodaň a Stockholm. Vždyť nejproslulejší ze skandinávských skladatelů nepochybně není žádný Dán či Švéd, ale Nor Edvard Grieg a Fin Jean Sibelius, kteří tvořili v provinčních městech Bergen a Helsinky, na samé periferii civilizovaného světa.

Že Helsinky jsou také metropolí? Dnes ano, ale v době, kdy v tomto městě komponoval Sibelius svá nesmrtelná díla, byly Helsinky jedním z mnoha měst v obrovitém carském Rusku. – Rusku? Že by tedy Sibelius byl ruským skladatelem? Nebo spíš švédským? A nebyl Grieg napůl Skot? Či, vzhledem k mateřskému jazyku, spíše Dán? – Dopřejme si krátký exkurz do historie Skandinávie.

Po slavném období raného středověku, kdy Vikingové výrazně zasáhli do vývoje západní i východní Evropy od Krymu, Ruska a Byzance, přes středomoří, Francii, Británii až po objevitelské plavby na Island, Grónsko a americký Vinland, přišlo období sjednocení celé Skandinávie pod dánskou korunou v tzv. Kalmarské unii. Ta trvala od sklonku čtrnáctého až do století šestnáctého a spojovala obrovské území – od Ladožského jezera až po Grónsko.

Švédsko (pod které od nepaměti spadalo i území Finska) se však ve dvacátých letech šestnáctého století z unie odtrhlo a na další dvě století se stalo velmocí ovládající i pobaltské státy a Pomořansko a zasahující významným způsobem do průběhu Třicetileté války. (Připomeňme, že švédská vojska pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka nečekaným útokem roku 1648 dobyla města Pražská na levém břehu Vltavy a uloupila cenné umělecké sbírky z Pražského hradu.)

Úpadek švédské moci přichází s tzv. Velkou severní válkou v první čtvrtině osmnáctého století. Ta končí roku 1721 Nystadským mírem a Švédsko ztrácí pobaltská území i své velmocenské postavení na úkor Ruska. O necelé století později, v roce 1809, bylo po další válce k Rusku připojeno i Finsko. To získalo samostatnost až díky VŘSR, na sklonku roku 1917.

Grieg dánsky

Edvard Grieg

   Edvard Grieg

Norsko zůstalo spojeno s Dánskem v personální unii až do roku 1814, poté bylo další století opět v personální unii, ale tentokrát se Švédskem, a samostatnosti se dočkalo jen pár let před Finskem, roku 1905. Více než čtyři století soužití Norů a Dánů v jednom státním útvaru zanechalo stopy patrné dodnes v jazyce. Dánština ovlivňovala především jazyk norských měšťanů a vzdělaných vrstev, venkovské obyvatelstvo však hovořilo nářečími zachovávajícími staronorské prvky. Tento historický vývoj podmínil vznik specifické jazykové situace, kdy vedle sebe dodnes existují dvě rovnoprávné spisovné formy norského jazyka, v současnosti nazývané bokmål a nynorsk. Bokmål, „knižní řeč“, vychází z dánštiny přizpůsobené norským zvyklostem podle dialektu, kterým se hovořilo v Kristianii, tedy dnešním Oslu. Nynorsk, „nová norština“, navazuje na landsmål („zemský jazyk“) uměle vytvořený z venkovských norských nářečí Ivarem Aasenem v padesátých letech 19. století. (Paralelu dobře známe ze Slovenska, kde o desetiletí dříve Ľudovít Štůr vytvořil na základě středoslovenských nářečí současnou spisovnou slovenštinu. Ta pak postupně nahrazovala biblickou češtinu, která byla v Horních Uhrách již po tři století jazykem slovenských evangelických vzdělanců.)

I Edvard Hagerup Grieg (1843–1907), který je dodnes považován za největšího norského skladatele vůbec, jako syn zámožné měšťanské rodiny hovořil norskou variantou dánštiny, což mu mimo jiné umožnilo bezproblémové studium v Kodani u dánských skladatelů Nielse Gadeho a J. P. E. Hartmanna.

Sibelius švédsky

Ve Finsku probíhal v 19. století podobný proces jako u nás. Zatímco česká kultura se po třech stech letech „temna“ obrozuje, finská se budí. (Ono se ve Finsku nemělo co obrodit, tak se to alespoň probudilo…) Vše začíná po prohrané švédsko-ruské válce v roce 1809, kdy bylo Finsko připojeno k carskému Rusku. Pro nás je to děsivá představa, ale Finy ruská anexe paradoxně, jak prohlásil car Alexandr I., „pozvedla mezi národy“. Finsko získalo status velkoknížectví a rozsáhlou autonomii – mělo vlastní sněm, státní administrativu, zachovalo si svobodu vyznání, měnu, trestní i občanské právo, úřední jazyk (švédštinu) a disponovalo dokonce vlastní armádou. Rusové pragmaticky podporovali vše finské, aby předešli švédským resentimentům. Finsku navrátili dříve obsazenou Karélii, hlavní město přesunuli z převážně švédského Turku na východ, do Helsinek. Předtím totiž finské území již od středověku spadalo pod svrchovanost švédských králů a více než půltisíciletí švédské nadvlády zanechalo ve společnosti samozřejmě ještě větší stopy, než našich 300 let „úpění pod Habsburky“. Finsky se mluvilo jen na venkově. Většina měšťanů, všichni aristokraté a vzdělanci mluvili a psali švédsky.

Jean Sibelius

Jean Sibelius

I malý Sibelius – budoucí největší finský skladatel – mluvil doma švédsky. Byl pokřtěn jmény Johan Julius Christian, z nichž ani jedno není finské, a francouzsky znějící jméno Jean přijal až během studií. Jean Sibelius je zkrátka dobrým příkladem častého paradoxu, kdy za národní obrození horují lidé, kteří jazykem probouzejícího se národa sami dobře nevládnou. Mezi „národními“ skladateli není Sibelius žádnou výjimkou, vždyť – zůstaneme-li v tehdejším carském Rusku – Fryderyk Chopin uměl francouzsky stejně dobře jako polsky, neboť jeho otcem byl Francouz a matkou byla polská šlechtična, u níž se plynná franština samozřejmě předpokládala; náš „zakladatel moderní české hudby“ Bedřich Smetana byl křtěn jako Fridrich, prošel německojazyčným školstvím tehdejšího Rakouska a s psanou češtinou tak celý život měl, na rozdíl od němčiny, velké problémy; němčina pak byla mateřským jazykem Ference (lépe však Franze) Liszta, který se maďarsky učil až ve stáří, když byl oslavován jako největší uherský skladatel.

Vraťme se ale k Sibeliovi. Ten se narodil 8. prosince 1865 v Hämeenlinna, městečku ležícím na půli cesty mezi Helsinkami a Tampere. Od dětství hrál na klavír a na housle, studoval nejprve na konzervatoři v Helsinkách, později v Berlíně a ve Vídni. Po čase opustil sen o kariéře houslového virtuosa a začal se plně věnovat kompozici. Snad i díky vlivu rodinného zázemí manželky Aino začal Sibelius mluvit finsky a profilovat se jako národní skladatel. (Na začátku obrozenského procesu stál požadavek zrovnoprávnění finštiny se švédštinou, postupem času však vznikla radikální myšlenka o finštině jako jediném národním jazyce. Lapidárně to vyjádřil jeden z „velké obrozenské čtyřky“ Zacharius Topelius – ovšem jak jinak než švédsky: Ett folk! Ett land! Ett språk! En sång och en visdom! – Jeden národ! Jedna země! Jeden jazyk! Jedna píseň a jedna moudrost!) Inspirován finským národním eposem Kalevala, který na základě lidových nápěvů, písní, legend a mýtů sestavil další z obrozenské „velké čtyřky“ Elias Lönnrot, zkomponoval Sibelius cyklus symfonických básní Kullervo pro sbor, sóla a orchestr. Olbřímí skladba o pěti částech a trvání 80 minut zazněla poprvé v Helsinkách 28. dubna 1892 a přinesla svému autorovi v rodné zemi velké uznání – byla označena za mezník finské národní kultury. Sibelius se stal váženým skladatelem ve Finsku i v cizině, a přesto, že komponoval hudbu všech žánrů (jeho dílo čítá na 150 opusů), nejúspěšnější jsou právě jeho orchestrální skladby. Proslavil se zejména sedmi novátorskými symfoniemi, houslovým koncertem a symfonickými básněmi, z nichž jmenujme alespoň tři: Labuť z Tuonely (1895), Finlandia (1899) a Tapiola (1926). V tomto koncertu mj. uslyšíme báseň v tónech pro soprán a orchestr Luonnotar (1913). Text básně ke stažení zde.

Velká válka (jak byla až do roku 1939 často označována první světová válka) přinesla (nejen) Finům svobodu, ale také znamenala konec starého světa s jeho vytříbenou kulturou elit. Svět se změnil. A tuto změnu reflektovala i umění, včetně hudby. Řada starších skladatelů však nebyla ochotna nebo schopna přizpůsobit svou tvorbu duchu nové doby (každý nemůže být jako Janáček!). Vždy velice sebekritický Sibelius prohlásil před přáteli: „Pokud nedokážu napsat lepší symfonii než svou Sedmou, pak zůstane mou poslední.“ A skutečně se tak na posledních cca 30 let svého života skladatelsky více méně odmlčel. Během druhé světové války spálil mnoho svých rukopisů včetně rozpracované osmé symfonie a „ticho z Järvenpää“ se stalo legendou.

Sibelius zemřel ve věku 92 let, 20. září 1957. Jeho poslední a jedinou skladbou složenou v tomto roce je píseň pro hlas harfu a smyčcový orchestr s názvem Kom nu hit, död! (Odejdi, Smrti).

Jean Sibelius na obraze Symposium (1894) finského malíře Akseli Gallen-Kallela(1865–1931). Zleva Akseli Gallen-Kallela, Oskar Merikanto, Robert Kajanus a Jean Sibelius.

Jean Sibelius na obraze Symposium (1894) finského malíře Akseli Gallen-Kallela (1865–1931). Zleva Akseli Gallen-Kallela, Oskar Merikanto, Robert Kajanus a Jean Sibelius.

Evropa ve svých dějinách neustále osciluje mezi dvěma protikladnými tendencemi: k jednotě a k různosti. V devatenáctém století byly větší státní celky zevnitř rozkládány tlaky probouzejících se „utlačovaných“ menších národů, ať již historických, či se nově etablujících. Fragmentace evropského prostoru byla završena kataklyzmatem Světové války, po níž se na mapě kontinentu objevilo množství malých národních států. Velké říše, jako Německá, Ruská či Osmanská se radikálně zmenšily, podunajská monarchie ve středu Evropy zanikla docela.

Energie národních obrození či probuzení dala světovému kulturnímu dědictví velké skladatele klasické hudby – ti však po celé dlouhé 19. století těžili z kosmopolitního prostředí nadnárodních státních celků. Uzavřením se do malého rámce státečků jednoho jazyka skončila i éra „národních“ skladatelů, které uznává celý svět – ten jako by jim najednou přestal rozumět. Jako by hudbu, předtím všeobecně srozumitelný jazyk, postihlo prokletí babylónského zmatení: nacionalisté dosáhli svého, ale vazby na světovou kulturu byly zpřetrhány nebo alespoň oslabeny. Lidé se stavbou babylónské věže snažili vytvořit Bab-ili – Bránu bohů, ale výsledkem byl Bábel – zmatek. Snad v naší době tendence k evropské jednotě převáží.

Komentáře

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Co byste chtěli vyhledat...
Zavřít
Zavřít
Co byste chtěli vyhledat
close

malíř, sochař, architekt Pro zobrazení detailu jednotlivých sochklikněte na jméno umělce. hudební skladatel Sochy na střeše Rudolfina zavřít Leonardo da Vinci Klikněte pro zobrazení detailu Paolo Veronese Klikněte pro zobrazení detailu Donato Bramante Klikněte pro zobrazení detailu Tomás Luis de Victoria Klikněte pro zobrazení detailu Josquin Desprez Klikněte pro zobrazení detailu Orlando di Lasso Klikněte pro zobrazení detailu Giovanni Pierluigi da Palestrina Klikněte pro zobrazení detailu Luigi Cherubini Klikněte pro zobrazení detailu Daniel François Esprit Auber Klikněte pro zobrazení detailu Georg Friedrich Händel Klikněte pro zobrazení detailu Wofgang Amadeus Mozart Klikněte pro zobrazení detailu Johann Sebastian Bach Klikněte pro zobrazení detailu Ludwig van Beethoven Klikněte pro zobrazení detailu Michelangelo Buonarroti Klikněte pro zobrazení detailu Raffael Santi Klikněte pro zobrazení detailu Praxiteles Klikněte pro zobrazení detailu Feidiás Klikněte pro zobrazení detailu Apelles Klikněte pro zobrazení detailu Iktinos Klikněte pro zobrazení detailu Massacio Klikněte pro zobrazení detailu Donatello Klikněte pro zobrazení detailu Jacopo Sansovino Klikněte pro zobrazení detailu Benvenuto Cellini Klikněte pro zobrazení detailu Filippo Brunelleschi Klikněte pro zobrazení detailu Domenico Girlandaio Klikněte pro zobrazení detailu Lucca della Robia Klikněte pro zobrazení detailu Christoph Willibald Gluck Klikněte pro zobrazení detailu Joseph Haydn Klikněte pro zobrazení detailu Franz Schubert Klikněte pro zobrazení detailu Carl Maria von Weber Klikněte pro zobrazení detailu Felix Mendelssohn-Bartholdy Klikněte pro zobrazení detailu Robert Schumann Klikněte pro zobrazení detailu
1 / 6