Olivier Messiaen (1908–1992) patří ke skladatelským fenoménům 20. století. Na poli kompozice neúnavný průzkumník, oddaný katolík, nadšený ornitolog a v neposlední řadě mimořádný varhaník pařížského chrámu Sv. Trojice. Jeho desetivětá Symfonie Turangalîla vznikla na objednávku Sergeje Kusevického pro Bostonský symfonický orchestr, který při premiéře 2. prosince 1949 dirigoval mladý Leonard Bernstein. Sólového klavírního partu se ujala Yvonne Loriod, která se později stala Messiaenovou druhou manželkou a ještě později významnou pedagožkou pianisty Pierra-Laurenta Aimarda. Mimochodem byla i protagonistkou československé premiéry Symfonie Turangalîla, která se odehrála v Brně 22. září 1972 za přítomnosti autora.
Název Turangalîla se skládá ze dvou slov v sanskrtu, jež podle autorových slov vyjadřují „jak milostnou píseň, tak oslavu radosti, času, pohybu, rytmu, života a smrti“. Tématem symfonie se stala středověká legenda o Tristanovi a Isoldě, jíž Messiaen věnoval ještě další dvě vokální díla (Harawi a Pět zpěvů pro dvanáct smíšených hlasů), a stvořil tak volný tristanovský triptych. Objemná, přes hodinu trvající skladba zahrnuje též značný počet bicích nástrojů a sólové Martenotovy vlny (elektronický hudební nástroj, jehož zdrojem jsou dva vysokofrekvenční generátory). Interpretaci tohoto komplikovaného díla, jakož i šíření povědomí o dalších Messiaenových skladbách, se úspěšně a dlouhodobě věnuje dirigent David Robertson.
Jaké bylo vaše první setkání s Messiaenovou hudbou?
David Robertson | foto Michael Tammaro
V roce 1976, krátce před tím, než jsem odjel studovat na Královskou hudební akademii v Londýně, jsem jako sedmnáctiletý chlapec viděl kopii Messiaenových Visions de l’Amen (Zjevení amen pro dva klavíry, pozn. red). Byla to úplně jiná hudba, než s jakou jsem se do té doby setkal. Poté, co jsem přijel do Londýna, navštívil jsem knihovnu akademie, našel jsem tam partituru Poèmes pour Mi pro dramatický soprán a orchestr, pustil jsem si nahrávku této skladby a po prvních dvou akordech se už navždy změnil můj hudební svět. Byl jsem pak Messiaenovou hudbou úplně posedlý a měl jsem to štěstí, že jsem v Londýně řadu jeho děl slyšel a také ho coby posluchač na mnoha koncertech viděl. Když jsem v roce 1984 dirigoval Jeruzalémský symfonický orchestr v programu, který byl věnován jeho skladbám, setkali jsme se poprvé osobně. Strávili jsme spolu celkem deset dnů, což pro mě bylo jako zázrak. Zůstali jsme přáteli až do jeho smrti v roce 1992.
Co vás na Messiaenově hudbě nejvíc fascinuje?
Miluji jeho cit pro harmonii a barvu. Způsob, jakým z tónových řad vytváří charakteristické harmonie, se již stal jedinečnou součástí francouzské tradice. Bravurně také pracuje s rytmem jako stavebním prvkem, a to zcela jinak než německá kompoziční škola.
Jak byste charakterizoval symfonii Turangalîla?
Turangalîla je do určité míry shrnutím Messiaenova hudebního jazyka 30. a 40. let, obsahuje zvukový svět, který je vášnivý a okouzlující.
Co je podle vás podstatou Messiaenovy tvorby?
Je to jeho láska k přírodě a jeho pocit, že Bůh je ve všem kolem nás, od zpěvu ptáků až po skály a nebesa. Je to velmi duchovní hudba, která si kosmicky hraje s časem.
S Českou filharmonií budete spolupracovat poprvé. Na co se nejvíc těšíte?
Českou filharmonii mám moc rád už od dětství. Nejprve jsem ji znal jen z nahrávek, ale když jsem v roce 1982 projížděl Prahou, zašel jsem na její koncert a žasl jsem nad tou vervou, jemností, vznešeností a silou. Tento orchestr má svůj specifický zvuk, který bude podle mě pro Messiaena perfektní – hráči totiž dokážou hrát s velkým zápalem. Umí také na sebe dobře reagovat, což se bude skvěle hodit pro soulad harmonií. Víc bych vám k tomu řekl, až budeme mít za sebou trochu společné práce, ale dodám ještě, že se těším na tu tradici artikulace a rytmického drajvu, kterou si v sobě hráči nesou z českého repertoáru.
Vyžaduje zkoušení skladby, jako je Turangalîla, speciální přístup, odlišný od zkoušení standardního klasicko-romantického repertoáru?
Ano, v tom smyslu, že Messiaenovy skladby asi nepatří k běžnému symfonickému repertoáru, ale konec konců, jak řekl Alban Berg Georgi Gershwinovi: „Všechno je to hudba!“
David Robertson | foto Scott Ferguson
Se Symfonickým orchestrem St. Louis, jehož jste hudebním ředitelem, jste nedávno zahájil již dvanáctou sezonu. Jak moc se podle vás orchestr za tu dobu změnil?
Když je člověk u orchestru delší dobu, má možnost účastnit se mnoha hráčských konkurzů a my jsme měli to štěstí, že jsme ke skupině vynikajících hráčů přidali několik úžasných nových talentů. S tímto orchestrem už jsme toho společně udělali tolik, že to někdy skoro vypadá, jako by mi četli myšlenky! Je u nich krásně propojeno srdce s citem pro detail a komorně-hudebním přístupem.
Kromě St. Louis jste také šéfdirigentem a uměleckým vedoucím Symfonického orchestru v Sydney. Jaké projekty s oběma orchestry jsou před vámi?
Čeká nás jednak několik koncertně provedených oper, jednak programy, v nichž kombinujeme starší a novější repertoár tak, aby se z každého koncertu stal jakýsi druh divadla, nad nímž pak musí člověk ještě hodně dlouho přemýšlet.
David Robertson pochází z města Santa Monica v Kalifornii. Vystudoval Královskou hudební akademii v Londýně, nejprve se věnoval hře na lesní roh a komponování, poté se zaměřil na dirigování. Během své kariéry získal řadu významných ocenění, mimo jiné za uvádění soudobé hudby a inovativní programy. Je držitelem čestných doktorátů několika amerických univerzit, v roce 2010 se stal členem Americké akademie věd a umění. O rok později mu byl francouzským ministerstvem kultury udělen titul rytíře Řádu umění a literatury. Je hudebním ředitelem Symfonického orchestru St. Louis v Missouri, šéfdirigentem a uměleckým vedoucím Symfonického orchestru v Sydney. V letech 2005–2012 byl hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru BBC, osm let působil jako vedoucí Boulezova orchestru Ensemble Intercontemporain (vedení převzal po Peteru Eötvösovi), který se zaměřuje na provozování soudobé hudby. Kromě toho má Robertson na svém repertoáru více než 50 oper, které realizuje v operních domech po celém světě, a pravidelně se věnuje také práci se studenty hudebních škol. Se svou manželkou, pianistkou Orli Shaham (sestra houslisty Gila Shahama) a dvěma syny žije v New Yorku.
