Magdaléna Mašlaňová – 1. housle, 2. zástupce koncertního mistra
Antonín Dvořák je skladatel mého srdce. Možná, že také díky jeho temperamentní povaze, která je mi jakožto výbušné osobě sympatická. Třeba proto se pokaždé, hrajeme-li cokoli od něj, cítím ve svém živlu. Je mi velice blízký a obdivuji ho též kvůli jeho opravdovosti ve víře a v životě. Tento fakt však nemám na mysli v momentě, kdy hraju jeho skladbu. V tu chvíli jsem zkrátka ponořena, unášena, vtažena do toku něčeho, co bych stručně a neuměle nazvala „kusem nebe na zemi“. Ale pozor, vůbec tím nemyslím cosi naslazeného, růžovoučkého či smyšleného! Naopak, ve Dvořákově hudbě nacházím bez složitého hledání vše, co mě potkává dnes a denně v životě, a ještě jako bonus navíc cítím Boží blízkost.
Pavel Ciprys – viola, 1. zástupce vedoucího skupiny
Nebýt Antonína Dvořáka, byl by náš muzikantský svět ochuzen o ty nejkrásnější drahokamy. Opravdu bych si nedovedl představit život bez Novosvětské symfonie či Amerického kvartetu, které, ač hrané nesčetněkrát, vždy dokážou chytit za srdce a vtáhnout do svých řádků. Nikdy nepřestanu žasnout nad otiskem Dvořákovy duše a jeho lidské vřelosti v melodických vláknech jeho partitur, které působí tak jednoduše a samozřejmě, až je to prostě geniální. A pokaždé, když beru violu do rukou, abych rozezněl některý z Dvořákových klenotů, vzpomenu na něj i jako na kolegu cechu violového, který tu před časem rozezníval struny svého nástroje tak jako my dnes. Snad jen o to víc mě mrzí, že nám tu mezi svými vrcholnými koncertantními díly nenechal i něco pro nás, violisty.
Petr Ries – 1. zástupce vedoucího skupiny kontrabasů
Hudba Antonína Dvořáka je mi hodně blízká už jen proto, že mne provázela od mých hudebních začátků. Začínal jsem hrou na violoncello a dostal jsem se tak k nahrávkám například Ronda g moll či Klidu lesa. Tyto skladby mi učarovaly. Později Violoncellový koncert h moll. Další „kapitolou“ pak byla 9. symfonie „Z Nového světa“. Měl jsem tehdy našetřené peníze a začal jsem si pořizovat nahrávky. Pamatuji si, jak jsem chodil kolem výlohy, kde bylo CD s Českou filharmonií vedenou Zdeňkem Košlerem, a nakonec jsem se odhodlal obětovat kapesné. Byl to zážitek, poslouchal jsem tu nahrávku neustále a znal všechny detaily této překrásné skladby.
Potom jsem měl janáčkovské období, které začalo vánočním dárkem s Tarasem Bulbou, opět s Českou filharmonií. Ale na Dvořáka jsem nezapomněl! Studoval jsem tehdy na kroměřížské konzervatoři a zrovna bylo výročí založení školy. V rámci oslav proběhl na kroměřížském zámku koncert s orchestrem složeným z bývalých absolventů a hráli Dvořákovu 8. symfonii. Dirigoval Vladimír Válek. To mne uchvátilo a na dlouhou dobu se tato symfonie pro mne stala číslem 1.
Nejvíce je pro mne ale současnost, kdy jsem coby člen České filharmonie uprostřed Dvořákovy hudby a na chvíli její součástí. Kromě symfonií musím zmínit Stabat Mater, Slovanské tance, symfonické básně Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat, Holoubek, z komorní tvorby zejména Serenádu E dur a hlavně Kvintet G dur s kontrabasem. Myslím, že Dvořákova hudba se musí interpretovat s naprostou pokorou a úctou k zápisu, protože je tak čistá a srozumitelná, že jakákoliv manýra „bije do uší“. Je to hudba, která je ryze česká, vycházející z naší historie a tradic. Je to náš národní poklad.
Ondřej Vrabec – sólohornista, asistent šéfdirigenta
Se vztahem k Dvořákově hudbě je to u mě stejné jako se vztahem k češtině – nic nevyjádří mé pocity lépe, nic nezní mým uším přirozeněji, obojí považuji za naprosto samozřejmou součást svého života. Asi až ve chvíli, kdybych o tu součást přišel, dokázal bych snad teprve skutečně docenit, jak moc je jedinečná a krásná. Dvořákovu osobnost bohužel mohu posoudit jen zprostředkovaně ze vzpomínek jeho současníků a životopisců, ale nic mi na ni není tolik sympatické jako skutečnost, že Dvořák zůstal i v okamžicích světové slávy obyčejným chasníkem z Nelahozevsi.
Tomáš Kopáček – 1. klarinet
Antonín Dvořák je nejdůležitějším skladatelským pilířem repertoáru České filharmonie. Každý instrumentalista v tomto orchestru má skvělou příležitost jeho dílo důkladně poznat.
Za dobu, co jsem v České filharmonii, sleduji u sebe vývoj ve vztahu k hudbě tohoto autora. Zpočátku jsem plně nerozuměl Dvořákovské „jednoduchosti“, která se mi zdála někdy až naivní. Dával jsem přednost skladatelům, kteří byli filozofičtější, dalo by se říci závažnější, měli smysl pro větší dramatičnost. Postupem času jsem však začal poznávat, že pod onou Dvořákovskou přímočarou jednoduchostí je skryta netušená hloubka, na jejíž dno nejsem schopen vůbec dohlédnout. Vidím zde paralelu s Mozartem, který se rovněž z jistého úhlu pohledu jeví jako jednoduchá hudba.
Dnes je pro mě Dvořák srdeční záležitostí, jeho hudbu jsem si zamiloval, jsem jeho velkým obdivovatelem. Za celé ty roky se mi nikdy neomrzela velice často hraná Novosvětská, pokaždé se skláním před genialitou zprvu vesnického hudebníka. Na Dvořákovi obdivuji jeho nevyčerpatelnost melodických nápadů, které jsou stejně malebné jako česká krajina a snoubí se ruku v ruce s dokonale vedeným basem. Rovněž jeho schopnost vystihnout patřičnou atmosféru je mimořádná a projevuje se plně v jeho programní hudbě. Jeho smysl pro duchovní hloubku, spojený s čistotou jeho srdce, je odzbrojující. Nejtěžším úkolem pro interpreta je podle mě nalezení zcela prostého výrazu, který však není o nic ochuzen, je v něm veškerý obsah. Každý gram navíc je citelně rušivý!
Vzácná osobnost Antonína Dvořáka se odhaluje i v jeho psané korespondenci. Po jejím přečtení se nelze ubránit dojetí nad jeho neobyčejnou laskavostí a úctou k okolí. Vnitřně mě hřeje pocit, že mě s Antonínem Dvořákem pojí krajová blízkost, jsem na to s nadsázkou náležitě hrdý. Při svých cestách do Prahy projíždím obec Velvary a míjím Nelahozeves. Na náměstí ve Velvarech si živě představuji historku, která se Dvořákovi skutečně stala, když šel jednou z místního trhu se svým tatínkem. Vedl jalovičku, která se však vylekala a splašila. Malého Toníka táhla přes náměstí po zemi. Tato událost rozhodla o tom, že se Antonín Dvořák, díky Bohu, nestal řezníkem.
Václav Vonášek – 2. fagot
Zatímco například Brahmsovy skladby lze přirovnat k detailně vyprojektovaným (a realizovaným) stavbám bez sebemenších řemeslných kazů, u Dvořáka – a zejména v jeho symfoniích – každou chvíli narážíme na drobné úsměvné „nedodělky“: instrumentační, rytmické či motivické detaily, jejichž účel nám mnohdy zůstává skryt, ale jež jsou vždy zastíněny tak geniální melodií či nekonvenčním formálním pojetím, o nichž si mohli Dvořákovi současníci jen nechat zdát. A tento jev právě dokonale koresponduje s typicky českou povahou, respektive interpretačním a zvukovým pojetím, do něhož musí být vždy zamíchána zdravá dávka „šmíry“, či korektněji řečeno muzikantského nadhledu a smyslu pro humor. Právě to je jeden z důvodů, proč má Dvořákova hudba onu vzácnou schopnost dojímat nejen posluchače, ale i obměkčovat jinak rutinní tendence mnohých hudebníků.
Robert Kozánek – 1. trombon, vedoucí skupiny trombonů
K hudbě Antonína Dvořáka mám velmi speciální a osobní vztah, protože jeden z mých předků, dr. Emil Kozánek, byl dokonce jeho blízkým přítelem ze studií. Už jako malého kluka mne fascinovala četba jejich korespondence, zvláště když Dvořák psal mému praprastrýci o strastiplné cestě do Ameriky. Hrát tedy jeho hudbu v České filharmonii je tak vlastně splněním mého klukovského snu.
Jana Boušková – sóloharfistka
Hudba Antonína Dvořáka mě provázela během celého profesního života. Své první opravdové setkání s jeho hudbou na pódiu jsem zažila v 15 letech, kdy jsem poprvé vystoupila jako sólistka s Brighton Youth Orchestra. Na programu byla i Novosvětská symfonie. Pamatuji si na ten obrovský zážitek! Dvořákovo Scherzo capriccioso pak zase byla má první skladba, kterou jsem hrála se Sirem Charlesem Mackerrasem po nástupu do České filharmonie v roce 2005. Osobně mám k hudbě Antonína Dvořáka velmi blízko. S Českou filharmonií hraji jeho skladby často a pokaždé je to pro mě pohlazení. Mrzí mě jen, že harfě jako sólovému nástroji nevěnoval tento skladatel žádnou pozornost. Zřejmě nebyl nikým osloven, zřejmě nebyl nikým inspirován.
Michael Kroutil – 1. tympanista
Hudba Antonína Dvořáka pro mě neznamená vlastně „nic“. V podstatě jsem nikdy neměl potřebu zaobírat se jeho hudbou jinak než jen svým podvědomím (samozřejmě kromě momentu samotného provozování jeho tympánových partů), analyzovat ji, či o ní nějak výrazně polemizovat, stejně tak jako se to nedělá například při dýchání vzduchu nebo pití vody. Vždy jsem z jeho tonů přirozeně vycítil, že i Mistr sám o nic jiného svou hudbou neusiloval. Kdyby však měl člověk jednu z těchto věcí najednou ztratit, poznal by, že ono „nic“ vlastně znamená všechno, stejně tak jako hudba Antonína Dvořáka.
