Jana Boušková je bezesporu jednou ze třpytivých ozdob České filharmonie. V sólové dráze se jí podařilo získat ta nejprestižnější ocenění, spolupracuje s mnoha významnými umělci, vystupuje v slavných koncertních síních, je zvána do soutěží a na harfové kongresy, nahrála přes dvě desítky snímků. Profesorka Susann McDonald z univerzity v Indianě ji ohodnotila jako „talent století“, slavný violoncellista Mstislav Rostropovič si ji vyžádal pro premiérování díla Raviho Shankara. Krom toho vyučuje Jana Boušková na Královské konzervatoři v Bruselu a je docentkou na pražské HAMU. Díky vzdělávacímu programu ČF má příležitost oslovit také nejmladší generaci, a to v programech Rudolfínek a Orchestr na kusy. Činí tak vždy s radostí, láskou i s vědomím, že o její hvězdné kariéře tito začínající posluchači klasické hudby mnoho nevědí…
Co pro vás znamenají setkání s nejmladší generací?
Pokaždé se na ně velmi těším, protože dětské publikum je jedno z nejvděčnějších. Děti jsou spontánní, a když se jim něco líbí či nelíbí, dají to přirozeným způsobem najevo. A právě to je úžasné. Já sama se díky tomu mohu přenést do dětských let a malinko se odpoutat od reality v dospělém světě. Upřímně se svěřím, že mě tyto pořady velice obohacují a nabíjejí. Jsem ráda, že je o ně velký zájem. Je to obrovsky přínosný a fantastický počin České filharmonie, vzdělávat touto cestou novou generaci a vychovávat si další publikum.
Jak se vám jeví dnešní děti v přístupu k hudbě? Překvapily vás někdy, ať už příjemně či nepříjemně?
Děti mě překvapují pokaždé! Často záleží na jejich učitelích a přípravě před příchodem na daný pořad. Některé děti toho vědí tolik, že nás tím zaskočí. Naposledy mě šokovali předškoláci v pořadu Rudolfínek, protože okamžitě poznali po úvodních tónech Vyšehradu nejen samotný název skladby, ale hned se všichni překřikovali a volali: „To napsal Bedřich Smetana“! Jejich příprava a hudební vzdělání byly obdivuhodné.
Připravit program pro děti jistě není jen tak…
Samozřejmě existuje určitý scénář, jehož se držím, ale nechávám se inspirovat dětmi k spontánním reakcím a momentálním obměnám. Každý pořad je pak trochu jiný, protože jsou jiné i děti, které přijdou.
Jak je to u nás s harfovým dorostem? Převažuje spíše zájem dívek?
V naší republice se zájem o harfu nesmírně zvětšil oproti dobám ve 20. století. V současné době se totiž harfa vyučuje také na ZUŠ, což dříve nebylo, a studentů, kteří chtějí v dráze harfisty nebo harfistky pokračovat, je tedy čím dál víc. Ano, jsou i chlapci, kteří se harfě věnují, přestože u nás je to stále spíš nástroj, u kterého vidíme častěji ženy. V okolních zemích je už mužů hrajících na harfu mnohem víc.
Jak se vlastně u dítěte pozná harfová dispozice?
Pokud má dítě samo od sebe zájem o hru na harfu, je to ten první a hlavní předpoklad dalšího úspěchu. Začátky totiž nebývají jednoduché a jsou spojené s bolestí prstů, na kterých se z počátku tvoří puchýře. Toto nepříjemné období lze překlenout jen s velkou chutí jedince umět opravdu hrát na harfu. Výhodou je, pokud již zájemce hraje na klavír, protože umí koordinovat obě ruce. A co se týká stavby ruky, je dobré, když nejsou vrchní články prstů ploché, ale mají takovou tu kulatou masitou bouličku, s níž mohou vytvořit měkčí tón. Větší ruce jsou lepším předpokladem pro dobrou techniku, ale menší ruce nemusí být vždy hendikepem.
Vyučujete v Praze a v Bruselu, nabízí se tedy srovnání studentů…
Je to velmi zajímavé. Na AMU studují převážně české harfistky, ale v Bruselu se mi sjíždějí zájemci z celého světa. Už to samo o sobě mluví o tom, že v Čechách je výběr limitovaný a v Bruselu naopak natolik široký, že výsledky jsou pak také jiné. Zdravá konkurence vynikajících studentů z celého světa je motorem pro úspěchy všech ostatních. V Praze jako by ten hnací motor chyběl, ale i tak si na své studentky nemohu stěžovat. Své studium zvládají velmi úspěšně a svými výsledky mi dělají velkou radost.
Jste sóloharfistkou České filharmonie. Jak moc si v průběhu sezony s orchestrem zahrajete?
Vždy záleží na dramaturgii určité sezony. V roce mozartovských oslav si harfa v orchestrálním programu příliš nezahrála, ale to jsou spíše výjimky. Jsem vděčná, že se teď harfa objevuje v programu téměř pokaždé, a někdy se jí dokonce dává větší prostor ve skladbách se sólovými kadencemi, jako tomu bylo třeba při vánočním koncertě s Manfredem Honeckem.
Jako koncertní umělkyně jste sjezdila celý svět. Ke kterému publiku se ráda vracíte?
Těžko říci, protože těch koncertů bylo na tisíce. Přesto jsou místa, na která se nezapomíná jako například Musikverein ve Vídni, Lincoln Center v New Yorku, Concertgebouw v Amsterdamu či Berlínská filharmonie. Ráda vystupuji třeba v Maďarsku, kde je publikum nesmírně spontánní a vytváří tak bezprostřední atmosféru, která vás okamžitě obejme a inspiruje. Takové obecenstvo může být mnohdy také v menších městech a nepodstatných sálech. Vždy jde o to, aby koncert přinesl pohlazení, radost a štěstí z hudby. Je pro mě velkým darem, když s takovým pocitem z koncertu odjíždím.
Vím o vás, že jste velkou ctitelkou hudby Antonína Dvořáka. Co byste řekla k vašim dvořákovským projektům?
Nebyla bych asi Čechem, kdybych nemilovala hudbu Antonína Dvořáka. Je ztělesněním všeho, co nám naše hudební historie dává. Jen mě mrzí, že tento skladatel neměl zřejmě k harfě jako sólovému nástroji takovou důvěru, aby jí věnoval nějakou skladbu. Právě proto jsem si dovolila některé jeho klavírní skladby převzít a zařadit je v premiéře do harfového repertoáru. Například v roce 2014 jsem v Chicagu uvedla ve světové premiéře Suitu op. 98, která by měla vyjít také na CD. Věřím a těším se, že ji brzy předvedu i českému publiku!
