Filharmonický komorní orchestr se sólisty Janem Mráčkem, Vlastimilem Kobrlem a Karlem Untermüllerem zahraje profilový program – skladby, které patřily do oblíbeného repertoáru Josefa Suka.
Jsou to Rondo A dur pro housle a smyčcový orchestr Franze Schuberta, Koncert pro dvoje housle a orchestr d moll BWV 1043 Johanna Sebastiana Bacha a Smuteční hudba pro violu a smyčce Paula Hindemitha.
Nezapomnělo se ani na Sukovy slavné předky. Na úvod koncertu zazní Meditace na staročeský chorál „Svatý Václave“ jubilantova dědečka Josefa Suka staršího a na závěr Serenáda E dur pro smyčcový orchestr pradědečka Antonína Dvořáka.
Rodová tradice jako pomoc i břímě
Josef Suk se narodil se v rodině inženýra Josefa Suka, syna slavného skladatele, který byl pouze amatérským houslistou a především majitelem cukrovaru. Malý „Pepula“ se stal už v dětských letech žákem slavného houslisty Jaroslava Kociana.
Od samého počátku, kdy jsem dostal od svého tatínka housle, na mne doléhal onen zavazující pocit očekávání, dostojím-li přáním a nadějím, které do mě vkládali moji rodiče a tehdy ještě žijící dědeček. Tento velký závazek naplnění rodové tradice poté vroubil po všechny další dny celou mou vlastní uměleckou dráhu. Na jedné straně přede mnou možná pootvíral některé brány a cesty, na druhé ovšem znamenal také ne vždy lehké břímě.
Josef Suk v proslovu při přebírání čestného doktorátu na AMU v roce 2003
V letech 1946–51 studoval houslovou hru na pražské konzervatoři, v období 1951–53 na AMU, z níž byl však z politických důvodů vyloučen.
„AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přeci hudebníkem! Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se doAUSu, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou službu a mohl hrát na housle,“ napsal ve svých vzpomínkách.
V roce 1952 založil Sukovo trio (původně spolu s klavíristou Jiřím Hubičkou a violoncellistou Sašou Večtomovem, později s Janem Panenkou a Josefem Chuchrem).
Josef Suk mladší a dirigent Václav Neumann / Pražské jaro, Obecní dům, 13. května 1973
Třicet let sólistou České filharmonie
Jeho sólová dráha začala v roce 1954 po slavném koncertě v pražském Rudolfinu. Sukův mezinárodní ohlas rostl od roku 1959, kdy na uměleckém turné s Českou filharmonií koncertoval na třech kontinentech. V roce 1961 byl jmenován sólistou České filharmonie a absolvoval s ní mnoho zahraničních turné a řadu recitálů v jejích komorních cyklech. Spolupráce s Českou filharmonií trvala až do roku 1990.
V roce 1960 získal Josef Suk zápůjčkou od státu housle od Antonia Stradivariho „Duc de Camposelice“ z roku 1710, které věnoval československému státu krátce před svou smrtí Váša Příhoda. Suk hrál také na Stradivariho nástroj „Libon“ a housle „Princ Oranžský“, které postavil Giuseppe Guarneri del Gesù. Dlouhá léta hrál také na nástroj od Přemysla Špidlena.
Jeho hra se vyznačovala nádherným, plným, sytým tónem, křišťálově čistou intonací a stylovou interpretací. Suk se proslavil zejména jako interpret skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Wolfganga Amadea Mozarta a Ludwiga van Beethovena. Jako referenční slouží také Sukovy záznamy Dvořákova houslového koncertu.
Za své nahrávky obdržel řadu významných cen: Grand Prix du disque v Paříži za Debussyho a Janáčkovy sonáty, za Dvořákovo trio Dumky s Janem Panenkou a Milošem Sádlem, za komplet Mozartových houslových koncertů s Pražským komorním orchestrem. Je držitelem Zlaté desky Columbie z roku 1978, Zlaté desky Supraphonu a v roce 1999 získal platinovou desku Supraphonu za 1 112 000 prodaných nosičů.
Josef Suk byl dlouholetým předsedou festivalového výboru Pražského jara a v letech 2000 až 2005 zastával funkci jeho prezidenta.
