Řekne-li se „nejstarší živá nahrávka“, musíme si uvědomit, že se jedná o pojem velmi relativní. Žádný archiv takové velikosti, jakým se může pochlubit například nynější Český rozhlas, nemůže s jistotou tvrdit, že se v jeho sejfech nenachází zapomenutý snímek, nad kterým se uzavřela hladina neprobádaného množství pásů a jiných anonymních nosičů. Novodobé objevy nejsou ničím mimořádným a vzhledem k obrovské produkci mnoha desetiletí, kdy v dlouhých počátečních obdobích nedocházelo k důsledným a dokonalým evidencím, je nutno předpokládat, že ono označení „nejstarší snímek z koncertu“ nemusí být definitivní. Nezbývá, než se řídit stávající evidencí a důvěřovat dávným předchůdcům a jejich evidenčním kartám.
Pohled do archivu
Z hlediska současného stavu je nejstarším evidovaným a pro vysílání či vydání na komerčním nosiči upraveným snímkem záznam Osmé symfonie Antonína Dvořáka, provedené pod taktovkou Rafaela Kubelíka na koncertě České filharmonie dne 30. listopadu 1944 ve Smetanově síni Obecního domu v Praze. Z téhož koncertu bylo zachyceno Mozartovo Divertimento B dur KV 287. Tam ovšem účinkují pouze vybraní členové dechové skupiny ČF, tedy ne celý orchestr. Pokud bychom chtěli být zcela důslední, je nepřehlédnutelný záznam koncertů z Pražského máje z roku 1939 v Národním divadle, na nichž Václav Talich diriguje Mou vlast a druhou řadu Slovanských tanců. S Českou filharmonií ovšem tehdy spoluúčinkoval Orchestr Radiožurnálu (dnešní SOČR). Přímý přenos vysílal český Radiožurnál, který jej pravděpodobně nezaznamenal. Ovšem přebírala jej řada dalších stanic a norský rozhlas (Norsk Rikskringhasting Oslo) tehdy pořídil záznam a uložil jej ve svém archivu. Odtud byl potom po mnoha letech získán a dvakrát vydán na CD – poprvé v roce 2009 Českou filharmonií a krátce nato i Supraphonem.
Nejstarší záznam přímého přenosu, kde účinkuje pouze Česká filharmonie, tedy pochází z onoho Kubelíkova koncertu v roce 1944. Symfonie č. 8 Antonína Dvořáka, neoficiálně a poněkud nepřesně označovaná jako Anglická, patřila ke kmenovému repertoáru našeho prvního orchestru odjakživa. Řadí se tedy zároveň ke skladbám nejčastěji nahrávaným. Co se týká studiových nahrávek, byla vlastně první symfonií vůbec, kterou filharmonie natočila. Stalo se tak pod taktovkou Václava Talicha v roce 1935 na zájezdě v Londýně pro firmu His Masters Voice. Do té doby měla na svém kontě pouze studiovou nahrávku Mé vlasti (z roku 1929 rovněž pod Talichovou taktovkou) a několik Slovanských tanců a řadu drobných populárních titulů za řízení Jaroslava Řídkého. Dvořákovu Osmou potom Václav Talich studiově natočil ještě jednou v roce 1952. Jedná se dodnes o vzorový snímek, zatímco záznam Osmé z Talichova veřejného koncertu v roce 1954 (vyšel v e-shopu předloni) trpí vážnými technickými chybami záznamu. Dalších filharmonických snímků Dvořákovy Osmé na komerčních nosičích je v novější době celá řada.
Vraťme se tedy ke Kubelíkovi. V roce 1942 převzal od Václava Talicha, který se začal plně věnovat pouze Národnímu divadlu, žezlo šéfdirigenta a převedl filharmonii náročným obdobím okupace, léty poválečnými, v nichž se Česká filharmonie stala statutárním státním orchestrem a kdy otevřela historii Pražskému jaru, až do podzimu 1948, kdy se rozhodl pro emigraci. Až na několik výjimek stál u dirigentského pultu většiny filharmonických koncertů. Pořídil s orchestrem první nahrávky pro Supraphon, jež jsme mohli v regulérní vyčištěné podobě poprvé slyšet až v devadesátých letech minulého století a učinit si tak představu o jeho koncepcích.
S rozhlasovými snímky a tedy i živými snímky z koncertů to bylo problematické. Bylo to do značné míry dáno i technikou nahrávání a vysílání. V případě desek se pořizovaly voskové fólie, z nichž se vyráběly klasické gramofonové desky. Rozhlas pořizoval záznam na film, podobným způsobem, jako při vytváření zvukového filmu. To vše bylo velice nákladné, a proto se přímé přenosy, kterých bylo obrovské množství, zaznamenávaly minimálně, prakticky vůbec. Teprve koncem čtyřicátých let se i u nás začíná prosazovat a na dlouhá léta (až do 80. let, kdy nastoupil digitální záznam) zůstává jediným nositelem záznamu magnetofonový pás. Nahrávka Dvořákovy Osmé symfonie je tedy v tomto směru významným dokumentem hned z několika důvodů – pomineme-li ty technické (kvalita a parametry snímku), pak zvláště z hlediska uměleckého. Je v prvé řadě důkazem úrovně České filharmonie, jež hraje nelimitována prostředím nahrávacího studia v regulérním koncertním prostředí Smetanovy síně Obecního domu. Zároveň dokumentuje koncepci Rafaela Kubelíka, jež zásadně ovlivnila celkový umělecký trend orchestru a připravila jak pro dirigenta samého, tak i pro orchestr půdu pro vstup na světovou hudební scénu.
Provedení „Osmé“ v umělecké konfrontaci
Přehání se mnohdy tvrzení, že zatímco Václav Talich byl poctivým, důsledným a přísným vůdcem, který dbal na každý detail, a to jak co do výrazu, tak i co do zvuku, Rafael Kubelík vycházel spíše z představy výsledného tvaru, tedy bazíroval na konečném a přesvědčivém výsledku, mnohdy na úkor detailní práce. Pravda, při podrobnější analýze podněty k těmto soudům můžeme čas od času nacházet, nicméně osobitost obou umělců byla jedním z inspiračních impulsů, jež pomohly vytvářet už v době předválečné a válečné z České filharmonie těleso světové úrovně. Zároveň jsou nahrávky z různé doby, zvláště ty starší, dokumentem určitých filharmonických proměn v oblasti zvukové, v celkovém charakteru tělesa. Jinak zněl orchestr za války, jinak v dnešní době.
Zde se nabízí konfrontace tohoto záznamu koncertu z roku 1944 s nejnovější nahrávkou Osmé symfonie pod taktovkou Jiřího Bělohlávka pro firmu Decca z roku 2013. S výjimkou technických parametrů, které samozřejmě musíme pominout, nebude naše srovnání až tak neregulérní. Jak známo, tento nový komplet vznikal rovněž jako live nahrávky z koncertů, ovšem velmi důsledně sestříhané z několika záznamů. Ač si filharmonie – navzdory dnešním trendům vypěstovat u předních světových těles jakýsi kosmopolitní ideál – do značné míry zachovává své základní charakteristické atributy (šťavnaté smyčce, hebký zvuk dechových nástrojů apod.), cítíme, že za pulty sedí interpreti jiné generace, kteří prošli různými školeními. A v neposlední řadě svou roli zde hrají i kvalitnější nástroje.
Dvě živé nahrávky 8. symfonie na CD nosičích.
Dokumentujme si to na úvodních taktech 1. věty. Ač počáteční zvuk violoncell s trombonovou sekcí v pozadí nás u Kubelíka obdaří lyrickým nábojem už od prvního taktu, zvuk novodobé filharmonie onu lyriku sice nepostrádá, ale přece jenom je poněkud střízlivější, zvuk pak ovšem kompaktnější a jednolitější. Už hned v tomto začátku cítíme drobné nuance v celkovém způsobu interpretace, v nasazení orchestru. Pojetí Kubelíkovo se jeví o poznání uvolněnější, intuitivnější jak ze strany dirigenta tak i orchestru. Hrají s obrovským nasazením, které posluchače strhává, v závěrech pak „vystřeluje“ z křesel! U Bělohlávka jsme svědky naopak obdivuhodné absolutní zvukové homogenity, přesně propracovaného hudebního toku, v němž cítíme dokonalou a seriózní koncepci, kterou beze zbytku akceptují všechny složky orchestru. Intuice zde ustupuje nádhernému muzicírování, ovšem limitovanému pevně danou kázní.
1. věta – začátek
Mohli bychom hovořit o jednotlivých detailech – analýza by vydala na celou studii. Ona uvolněnost a hraní se strhujícím nasazením na starém snímku si vyžádala i menší daň v podobě určitých nepřesností a drobných prohřešků – na rozdíl od Bělohlávkovy nahrávky nebyla v oněch starých dobách možnost sestřihu. Nejrušivější to je zvláště v pomalé větě. Nepříjemný kolaps souhry obnažených trubek na počátku 4. věty samozřejmě bereme jako úsměvnou nehodu, k níž může dojít kdykoliv a kdekoliv. Určitou raritou v triu 3. věty je Dvořákem předepsané glissando ve smyčcích. Kdysi bylo v orchestrální praxi zcela běžné (viz zmíněná první nahrávka Mé vlasti z roku 1929). V nové době se opomíjí. Ne však u Kubelíka! Na jeho zvláštní půvab, velmi neobvyklý a dnes působící spíše jako manýra, na onom koncertě upozornil. Výrazněji pak tento Dvořákův pokyn akceptoval na svém mnohem mladším kompletu Dvořáka u Berlínských filharmoniků.
3. věta – Trio
Jako k dokumentu, ale i jako k uměleckému počinu své doby, se budeme k této nahrávce vracet i v budoucnu. Dává nám k tomu možnost i její dvojí vydání na komerčních CD (Multisonic 31 0019-2 001, Supraphon SU 4080-2).
