Vedoucí edukativních programů ČF Petr Kadlec navázal s Idou Kelarovou spolupráci už loni, a tak se mnozí muzikanti s dětmi ze sboru už znali. Poslechněte si, jak srdečné bylo přivítání 28. července, kdy jsme po mnohahodinové cestě vlakem a autobusem doputovali k Bardejovu, do chaty Kamarát. Houslistka Jana Kubánková, flétnistka Adéla Kozáková a aranžér Matin Hybler si dokonce mohli „přečíst chodník“.
Skoro jako na táboře
I když je to hodně nepřesné přirovnání, letní škola Romano drom se v některých aspektech tak trochu podobá dětskému táboru. Filharmonici bydleli v chatičkách bez sprch (… to si dojděte táááámhle do hlavní budovy!) a Ida Kelarová je hned po příjezdu vtáhla do světa dětí informací jednak o bodování úklidu, ale také o další povinnosti, které – jak uslyšíte – se jako první chopil klarinetista Lukáš Dittrich a jeho spolubydlící.
A nazítří ráno skutečně… zahráli, budili… Nestáhnete si jejich „pochod“ do mobilu jako vlastní buzení?
Hudba, hudba a zase hudba
Romano dromu však vedle letní nálady vládne hudba. Na programu koncertů se sborem Čhavorenge je několik písniček od Desideria Duždy (zvaného Dežo) a filharmonici to tu nemají vůbec lehké. Od Idy Kelarové například nejednou slyšeli, že mají hrát méně akademicky. Není divu, že před první zkouškou cítí i zkušení instrumentalisté jistý respekt.
Aranžmá pro koncerty vyslanců České filharmonie a sboru Čhavorenge v romských osadách na východním Slovensku napsal Martin Hybler. Otevřeně se rozpovídal o svých dojmech z této práce a z romských písniček, které „dostal na stůl“.
Při koncertu, kdy filharmonici i sboristé s Idou Kelarovou stojí na pódiu, vždy nesmírně záleží na tom, zda dotyčný večer půjdou emoce (Ida používá slovo energie) takříkajíc přes rampu. Se stoprocentní jistotou ale dostanete „plnou dávku“ na zkouškách, kdy hudba zní čistě akusticky, stojíte dva kroky od sboru a cítíte se součástí tohoto malého vesmíru. Následující záběr zachycuje Idu Kelarovou se sborem Čhavorenge jenom reportážně, nejde o studiový snímek, ale i tak je to síla.
Trošku jak rána palicí
Ten, kdo Romano drom zažil (někdo dokonce už podruhé), přiváží si s sebou domů přepestrou směsici dojmů a vzpomínek. Všichni jsme už zjistili, že vlastně tak docela neumíme vyprávět svým známým a blízkým, co jsme to tam zažili. Je to na jedné straně euforie z hudby, z dětí, z koncertů, ze spontaneity přijetí v romských osadách – současně však těžká hlava z jejich nuzoty (a to nejen materiální), z jejich beznaděje a také z toho, že ten problém neumíme nejen vyřešit, ale často ani pochopit, pojmenovat… ba dokonce třeba někteří ani připustit k sobě blíž. Jak dokládá výpověď houslistky ČF Magdy Mašlaňové, jde o setkání nejen s romskými dětmi, ale také se sebou sama.
