Klasickou hudbu čeká nekonečná budoucnost – rozhovor se skladatelem Milošem Bokem

Pane Boku, prozraďte nám, jaká byla geneze vaší skladby, která už brzy rozezní Dvořákovu síň pražského Rudolfina?

Apokalypsa v Kamenické Stráni je třetí částí z mé oratorní trilogie. První část se jmenuje Skřítkové z Křinického údolí, kterou jsem v roce 1993 premiéroval v Rudolfinu. Toto oratorium jsem měl možnost natočit a jsem rád, že se nahrávání zúčastnili významní umělci českého hudebního světa. Je to pro mě skoro až dojemné, když si uvědomím, že skoro třetina hráčů České filharmonie hrála to první provedení jako studenti a moji vrstevníci a teď budou hrát mé další dílo z této trilogie jako členové ČF. Druhou částí je oratorium Svatá Zdislava, které jsem napsal v letech 1998–2001 a část z něj byla provedena a natočena.

Apokalypsa má velmi dlouhou genezi, která v podstatě věrně odráží mou skladatelskou práci i můj osobní život. Tato skladba vznikala původně jako klavírní koncert, který jsem napsal v poměrně mladém věku. Torzo z něj se stalo základem oratoria Skřítkové z Křinického údolí, které je geograficky zaměřeno stejně jako právě Apokalypsa. Tato místa jsou pro mě velmi důležitá a mám k nim velmi hluboký vztah. Nejsou to jen zážitky z dětství, ale na těchto místech jsem si našel svou cestu k Bohu a k víře. Rád bych na tomto místě zmínil své dílo Missa Solemnis, které také velmi ovlivnilo celou mou oratorní tvorbu. První část Apokalypsy, která bude za pár dní provedena v Rudolfinu, obsahuje jistou alegorii, která má v sobě téma smrti, a co po ní bude následovat. Vnímám to nejen jako apokalypsu osobní, ale i obecnou. Snažil jsem se do toho díla zrcadlit své osobní prožitky, své vnímání víry, apod. Vím, že není snadné to vyjádřit slovy, ale doufám, že má hudba to vyjádří mnohem lépe.

Můžete zmínit své hudební vzory, které ovlivňovaly vaši tvorbu?

Jistě bych našel předchůdce, kteří se tematicky i hudebně věnovali podobným tématům. V první řadě je to britský skladatel Edward Elgar a jeho nedokončená trilogie Apoštolové, Království a Poslední soud. V české hudbě bych mohl jmenovat Josefa Suka a jeho Zrání a Epilog. Toto vše má ale svůj jasný předvoj a to je pro mě na prvním místě Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův. Wagner v něm sice zpracovává germánský mýtus, ale v dílech, která jsem zmínil, nacházím jisté paralely. S těmito hudebními velikány cítím podobné inspirační zdroje, podobný typ hudebního vyjádření.

Nedílnou součástí vašeho oratoria je text. Jaké texty jste použil a co pro vás obecně znamená text v návaznosti na hudbu?

Vzhledem k tomu, že si velmi dobře uvědomuji, že jsou v tomto díle opravdu mé osobní prožitky, hledal jsem vhodný text dlouhou dobu. Nakonec jsem se rozhodl zpracovat své vlastní texty, do kterých občas zahrnuji části z Bible nebo texty ze staré římské liturgie. Text je pro mě, stejně jako pro Wagnera, homogenní součástí díla. Popsal bych to tak, že je „všechno ve všem“. Není to forma uzavřených hudebních čísel, ale je to tok hudby a slova dohromady v různých variacích.

Miloš Bok při rozhovoru pro Blog České filharmonie

Co pro žijícího skladatele znamená fakt, že jeho dílo provede první český orchestr pod taktovkou světově respektovaného dirigenta, jakým je Rakušan Manfred Honeck?

Je to pro mě ohromná čest a rozhodně to neberu na lehkou váhu. Současně to vnímám jako určité Boží řízení. Obecně se ví, že už dlouhá léta žiju v ústraní, řekněme na okraji, a právě proto bych se nebál nazvat to zázrakem. Myslím, že Manfred Honeck má jistý smysl pro uvádění nových skladeb, v minulých letech provedl s Českou filharmonií hned několik děl, která zazněla v Praze úplně poprvé. Je pro mě úžasné, že vsadil právě na mě, a nesmírně si toho vážím.

Měl jste možnost s Manfredem Honeckem debatovat nad vaší partiturou?

Ano, setkali jsme se a hodně o celé skladbě diskutovali. Dirigent Honeck upřednostnil právě toto dílo i z toho důvodu, že se jedná o premiérové uvedení. Myslím si, že je typem dirigenta, který si na věc udělá ryze svůj názor, nechtěl ani číst klavírní výtah toho díla. Domluvili jsme se, že se pokusím připravit mu některé složky, jako jsou korepetice sólistů nebo příprava s dětským a smíšeným sborem. Uvědomuji si, že to pro všechny interprety nebude snadné, je to přeci jen zcela nové dílo a je důležité, aby se s ním hudebníci a zpěváci dobře sžili.

Patříte ke skladatelům, kteří komponují svá díla do počítače a využívají všemožné moderní softwary nebo stále ještě píšete s tužkou v ruce a u klavíru?

Já netvořím u počítače a opravdu vše píšu ručně. Dá se říci, že bylo věcí velké náhody, že jsem se v posledních letech dal do rozepisování Apokalypsy a v té době přišla právě nabídka od České filharmonie a Manfreda Honecka. I to vlastně vnímám jako Boží řízení. Myslím si, že v dnešní době už jen malá hrstka skladatelů, kteří by psali na papír, a přiznávám, že praktická tato činnost není. Je mi jasné, že psaní do počítače má mnoho předností. Nejen, že to dobře vypadá a člověk si může vlastně ověřit, jak to zní. Je potřeba říci, že já jsem opravdu „ze staré školy“, nebál bych se použít slovo „protipokrokář“. Jediné, co mám, je starý mobilní telefon a před pár lety jsem si pořídil auto. Není to tím, že bych neuznával moderní svět, ale třeba počítač se stále ještě nedostal do mého života a hudbu jsem tvořil vždy „postaru“. Dodnes obdivuji staré mistry, jako byli Bach, Mozart nebo Schubert, že mohli tak lehce psát a vytvořit tolik nádherné a hodnotné hudby. Pro mě je to obrovská záhada a já jsem jasným protipólem. Nikdy bych nedokázal napsat tolik skladeb.

Jakými hudebními tématy žijete v současnosti. Čím se kromě příprav Apokalypsy zabýváte?

Snažím se v Apokalypse pokračovat a napsat její další díl, v tuto chvíli mám zkomponovaný úvod. Občas mě zaměstnává filmová hudba, kterou skládám pro filmy Jiřího Stracha. Naposledy to byla pohádka Svatojánský věneček, která měla premiéru o Vánocích. Chystá se další díl úspěšného filmu Anděl Páně, pro který bych měl napsat hudbu.

Jak vnímáte postavení klasické hudby v dnešním světě a její přínos pro něj?

Myslím si, že bude větší a větší. Tím, že náš svět dospěl do vysoce sofistikovaného a technické stádia, tak si myslím, že to co dělám já, tedy to, že netvořím před monitorem, bude pro mnoho lidí něčím, jak by si mohli odpočinout od toho současného světa. Myslím si, že klasickou hudbu čeká nekonečná budoucnost. Věřím, že bude bohatým zdrojem radosti. Uvědomme si, že náš západní svět svým způsobem „dožívá“ svou historickou epochu. V zemích, jako je Německo, Rakousko, Finsko, stále existují lidé, kteří mají profese, jako jsou lékař, bankéř, úředník nebo švec a tito lidé se ve svém volném čase sejdou a zahrají si ve smyčcovém kvartetu. To, co známe z konce 19. století, se stále děje i na začátku nového milénia, to mi přijde úžasné. Myslím si, že historická klasická hudba je opravdu nekonečným zdrojem duchovního pokladu, že budou stále objevovány stále nové a nové skladby. Věřím tomu, že citlivý posluchač má chuť nalézat nové věci, díla, která mu chybí. Vidím to tedy velice nadějně a v této věci jsem velkým optimistou.

Miloš Bok, skladatel, dirigent, sbormistr, klavírista, varhaník a hudební pedagog, vystudoval na Pražské konzervatoři hru na klavír (1988) a poté se stal posledním žákem Josefa Páleníčka na HAMU; během studia získal v domácích i zahraničních klavírních soutěžích šest cen. Dirigování a skladbu za totality studovat nesměl, takže až v roce 1993 znova absolvoval Pražskou konzervatoř u Maria Klemense jako dirigent, a to řízením svého oratoria Skřítkové z Křinického údolí (ve skladbě zůstal autodidaktem!). Od roku 1987 je činný jako pedagog na literních i uměleckých základních školách, od roku 1999 vede Západočeskou symfoniettu sv. Cecílie, což je soubor jeho žáků z karlovarského kraje; v letech 2002–2011 také vedl Karlovarský pěvecký sbor. S těmito soubory provádí duchovní repertoár, jak při liturgii, tak koncertně; kromě toho spolupracoval jako dirigent s řadou významných českých symfonických i sborových těles. Jako varhaník je činný v plzeňské a litoměřické diecézi. Jeho vlastní tvorbu dokumentuje impozantní řada nahrávek, natočil i pořady pro Český rozhlas a Českou televizi. Jeho osobě byl věnován celovečerní dokumentární film Credo fis moll (režie Přemysl Havlík, 2006). Kvalitu a konverzní účinek jeho hudby vyzdvihl v osobním dopise v roce 2006 papež Benedikt XVI. a roku 2015 jej ocenila Česká biskupská konference za jeho chrámová díla a činnost pro katolickou církev.