Drobná paní Věra Vondráčková působila velmi mile a energicky – když jsem se od její kamarádky Míši později dozvěděla, že jí bude sedmdesát, překvapilo mě to. Se svým psím společníkem byli dokonale sehraní a také barevně sladění – ona v černém s bílým šátkem, on, krásný zvědavý černý labrador, na koncert přišel s bílým motýlkem. Seznamte se, jmenuji se Lery.
Co Lery rád poslouchá?
Na koncertech pospává a čeká, až bude konec, takže těžko říct… Ale na koncertě osmnáctého listopadu s Katiou Buniatišvilli občas zvedl hlavičku. Nám se to s Míšou moc líbilo, byly jsme unesené, jak hrála Schumanna. Na koncertě by byla i jehla slyšet, raději jsem Lerymu sundala obojek a dala jej pod židli, aby náhodou necinkl rolničkou.
Existuje nějaká hudba, kterou vyloženě rád nemá?
Myslím, že Lery je výborně vycvičený a vychovaný. Na tom má velkou zásluhu Ing. Hana Jasenovcová, která je vedoucí výcviku psů v nadačním fondu Mathilda (ten se pod patronací hraběnky Mathildy Nostitzové věnuje podpoře osob s těžkým zdravotním postižením, mezi jeho hlavní aktivity patří výchova a výcvik vodicích psů, ale také například podpora mladých nevidomých hudebníků – pozn. redakce).
Lery je můj třetí pes, takže jsem si hodně vybírala, koho poprosím o výcvik. Od paní Jasenovcové jsem měla už také předchozího pejska. U psů hodně záleží jak na výběru, tak na výcviku a taky na tom, jak je pes po předání vedený. Myslím, že toto všechno bylo perfektně zvládnuté: Lery je klidný a vyrovnaný. Na koncertech byl už během výcviku: šlo o nějaký bubnový koncert a byl také ve Viole na Condurangu Báry Hrzánové. Spolu jsme byli na kultuře poprvé v divadle Bez zábradlí, kam šla i kamarádka Míša, abychom mohly rychle reagovat, kdyby se něco dělo, kdyby byl třeba neklidný nebo začal štěkat. Ale nic se nestalo, naopak byl hned napoprvé moc hodný. Hned vzápětí jsme šli všichni tři do Violy, kde je přece jen málo místa – tam taky výborně obstál. A od té doby chodí Lerík s námi na kulturu všude.
Lery a jeho paní Věra na balkoně Dvořákovy síně | Foto Petra Hajská
Na jakém koncertě jste s ním byla poprvé?
Leryho mám od šestého listopadu minulého roku, poprvé jsme byli vloni na nějakých vánočních koncertech. V Rudolfinu poprvé právě na koncertě osmnáctého listopadu. V létě jsme se s Míšou domluvily, že bychom chtěli i s Lerym začít chodit pravidelně a jsme rády za velmi vstřícný přístup v zákaznickém servisu, že můžeme mít i s Lerym abonmá.
Takže Lery má svůj vlastní lístek?
To ne, ale bylo důležité získat vhodné místo, takové, aby si měl kam lehnout Lerýk. To znamená na kraji řady.
Jak je Lery starý?
Je mu dva a půl roku. Spolu jsme něco přes rok. Paní Jasenovcová mě zná už léta a ví, že jsem hodně aktivní, že chodím na kulturu, studuji jazyky a občas jedu na jazykový pobyt do ciziny. Vybírala mi takového pejska, aby se ke mně hodil. Lery je aktivní, a přitom hodný a ukázněný. Seznámila nás velmi brzy a byla jsem už u jeho výcviku, do kterého jsem mohla i zasahovat, což bylo pro mě velice důležité.
Když ho srovnáte s vašimi předchozími psy, má nějaký jiný povahový rys nebo nějakou zvláštnost?
Je klidnější a také závislejší, což je moc příjemné. Třeba přiběhne na přivolání hned, nemusí se zdlouhavě volat. To je skvělé obzvláště v cizině, když jsme tam sami – přiběhne ke mně, dotkne se čumákem: „Já jsem tady!“
Na začátku jsem se ptala, co rád poslouchá Lery, teď to důležitější: Co ráda posloucháte vy?
Mám ráda kulturu obecně. Mám ráda i „lehčí múzu“, mám ráda divadlo, byla jsem i na muzikálech. Ale vážná hudba je pro mě taková třešnička na dortu. Když jdu na krásný koncert, tak ve mně zážitek dlouho zůstává. To se ani nedá slovy vyjádřit, co pro mě vážná hudba znamená, ale určitě pro mě znamená hodně.
Chodíte na klasickou hudbu léta, nebo jste začala v poslední době?
Chodím už od mládí. Chodívala jsem i sem – dřív to byl Dům umělců – nebo také do Obecního domu nebo na varhanní koncerty do kostelů.
O přestávce ve foyer Rudolfina | Foto Petra Hajská
Máte raději orchestrální nebo komorní hudbu? Nebo třeba operu?
Mám ráda všechno, ale trošku si vybírám. Moc nerozumím moderní hudbě (dvacáté století), ale mám ráda klasicismus a romantismus. Nejraději mám Chopina, Schumanna, Dvořáka, Beethovena, Mozarta, mám ráda opery Verdiho, mám ráda hodně věcí. Teď často poslouchám Dvořákův violoncellový koncert a devátou symfonii Z Nového světa, výrazně mě oslovil Schumannův koncert, který byl na programu letošního prvního abonentního koncertu řady B. Z oper se mi líbí Rusalka nebo Pucciniho Madame Butterfly. Poslouchám jak nahrávky z CD, tak i rozhlas.
Vycházejí vám jinde, například v divadlech, vstříc, co se týče doprovodu Leryho?
Většinou ano. Je to teď mnohem lepší než v době, když jsem měla prvního pejska (kolem roku 1995). Řekla bych, že společnost je otevřenější a vstřícnější.
Znáte někoho, kdo podobně jako vy chodí s pejskem na kulturní akce?
Myslím, že takových lidí je hodně. Ale právě proto, že je nás hodně, tak se mezi sebou všichni neznáme. Každý člověk je jiný, má jinak vychovaného psa. To, že se Lery chová vzorně, samozřejmě nezaručuje, že se tak bude chovat jiný pes na jiné akci…
A ten motýlek, který Lery nosí: čí to byl nápad? A je to motýlek pánský nebo chlapecký?
To jsme vymyslely v létě společně s Míšou. Lery je černý, takže v souvislosti s večerním oblečením má vlastně černý smoking – a k němu by měl mít bílý motýlek. Pak jsem už jen došla do obchodu a koupila jej. Samozřejmě jsem neříkala, že to chci pro psa – mysleli by, že jsem se zbláznila!
