Práce Studia Najbrt zná asi každý, kdo aspoň trochu sleduje českou filmovou produkci a ocenění s ní spojená (např. plakáty k filmům Ztraceni v Mnichově, Protektor, Karamazovi, Pelíšky), znají je i milovníci výstav a knih o výtvarném umění (řada ocenění v soutěži Nejkrásnější české knihy). Dlouhodobě spolupracuje např. s Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary, fotografem Josefem Koudelkou a skupinou PPF. K jeho přednostem patří hravost, cit pro téma a v neposlední, možná spíše v první řadě výborný tým. O tiskoviny České filharmonie pečuje toto studio už druhým rokem, využili jsme tedy příležitosti pohovořit si hned zkraje nové sezony s Alešem Najbrtem (creative director) a Michalem Nanoru (art director) o jejich „zákulisí“.
Ústředním motivem nové vizuální podoby České filharmonie se stala budova Rudolfina. Jaká myšlenka, nebo řekněme strategie se za tím skrývá?
Michal Nanoru
MN: Naši spolupráci s filharmonií jsme zahájili jubilejní 120. sezonou, takže pro nás bylo důležité zdůraznit historii orchestru a jeho výjimečnou pozici. Chtěli jsme, aby naše práce byla aktuální, aby promlouvala k současným lidem a zároveň citlivě zohlednila tradici, na kterou může být Česká filharmonie právem pyšná. Nechtěli jsme jít nějakou křečovitou cestou ve snaze zalíbit se za každou cenu mladé generaci, ale spíš najít polohu, v níž by se vhodně skloubilo obojí. Nakonec jsme došli k tomu, že budova Rudolfina je v tom směru podstatná, že právě ona může Českou filharmonii charakterizovat. Z toho jsme potom připravili identitu, která s humorem pojímá a možná lehce ironizuje dekorativnost, která není úplně současná, ale je na pohled příjemná a působí slavnostně.
Prozradíte, kdo je původcem tohoto nápadu?
AN: První idea vzešla od Marka Pistory. Já s Michalem jsme pak do toho začali vstupovat a všichni společně jsme začali uvažovat nad tím, jak tento nápad zpracovat vzhledem k tomu, že je před námi ještě pět let spolupráce. Nechtěli jsme, ani nemohli připravit dopředu pět vizuálů – ani to po nás nikdo nevyžadoval. Tušíme, jak by se asi měly vyvíjet, kam se asi v příštích letech posuneme. Ostatně, změny jsou už vidět v katalogu pro tuto sezonu. Tak bychom chtěli pokračovat i dál, samozřejmě v intencích, které už popsal Michal.
Jaké změny máte konkrétně na mysli?
AN: V tiskovinách předešlé sezony jsme vyšli z dobových typografických vzorníků, které jsou zároveň příbuzné s ornamenty v Rudolfinu a tehdejšími tiskovinami filharmonie. V letošní sezoně se zaměřujeme více přímo na Rudolfinum a začínáme také pracovat s fotografií.
Mohu-li dodat svůj subjektivní dojem, katalog této sezony na mě působí konzervativněji a koncentrovaněji.
Aleš Najbrt
AN: Opravdu? Pracovně říkáme tomuto katalogu patchwork, protože jsou to koláže ornamentů, fotografií i materiálů. Pokud ji vnímáte jako konzervativnější, je to dobře, protože jsme si říkali, jestli ten posun od tradičního klasického rámu do, řekněme, nových kompozic, bude pro publikum stravitelný. Rádi bychom tímto směrem pokračovali ještě dál.
Kam?
AN: To teď nemůžeme prozradit, ale řekněme, že naším leitmotivem zůstane ornament. S tím budeme určitě ještě pracovat. Zároveň je pro nás důležité, aby typografie a struktura ve všech tiskovinách byla přehledná, aby se v ní lidé dobře orientovali, protože program filharmonie je čím dál košatější. I to je naše snaha a práce. Chceme, aby tiskoviny byly pro uživatele co nejkomfortnější.
Jaký je váš osobní vztah k budově Rudolfina, jak na vás jako na výtvarníky působí?
AN: Můj vztah k Rudolfinu je veskrze pozitivní, před časem jsem tam dokonce vystupoval s naší kapelou M.T.O. Universal v souvislosti s výstavou Františka Skály. Dostali jsme se až na pódium Dvořákovy síně. Samotný prostor Rudolfina jsem ale vždycky vnímal spíš jako uzavřený. Vím, že filharmonie to chce změnit, že ho chce víc otevřít, aby začal víc žít a dýchat, a to nejen při návštěvách koncertů a výstav. Líbí se mi, že se filharmonie snaží víc komunikovat s posluchači, což souvisí jak s programem, tak s grafikou.
MN: Mám tu budovu rád jako takovou, rád tam chodím. Mám rád její prostornost a vznešený pocit, který vyvolává. Bližší vztah mám historicky ke galerii, kde jsem se v 90. letech seznamoval se současným uměním. Teď jsem měl v Galerii Rudolfinum druhou kurátorskou výstavu, takže v Rudolfinu v posledních letech trávím hodně času, a to i v prostorách pro veřejnost uzavřených. Díky filharmonii líp poznávám i druhou část budovy. Skrytý i otevřený provoz v obou částech je pro mě osobně dost zajímavý. Výlet nákladním výtahem je zážitek – a tím to jenom začíná.
A váš vztah k České filharmonii, potažmo ke klasické hudbě?
AN: Všichni chodíme na koncerty, a když jsme dostali tuto nabídku, měli jsme z toho radost, protože víme, jak nové vedení filharmonie změnilo atmosféru v orchestru a jak se posouvají dál. Ředitel David Mareček je iniciátor nových vizí, akcí, programů a pro mě je vzrušující spolupracovat s takovými lidmi. Spolupracovat s někým, s kým si rozumíte, je velmi příjemné. S filharmonií jsem se pracovně potkal už při práci na knize k 100. výročí orchestru a musím říci, že vnímám ten rozdíl a změnu k lepšímu.
MN: Já jsem krom toho původně hudební kritik, disertaci jsem psal o populární hudbě. Program filharmonie je pro mě, přiznám se, většinou trochu konzervativní na to, abych ho častěji využil, ale důležité je pro mě objevování, otázka vztahu a pozice klasické hudby v dnešní době. To mě baví zkoumat.
Česká filharmonie vydatně pečuje také o vzdělávací programy, k jejichž výtvarnému zpracování přizvalo Studio Najbrt vizuálního umělce, malíře a ilustrátora Alexeye Klyuykova (*1983). Výtvarník původem z ruského Vladimiru absolvoval na UMPRUM v Praze v ateliéru Jiřího Davida a v roce 2010 získal spolu s Vasilem Artamonovem cenu Jindřicha Chalupeckého. Jako ilustrátor působí v řadě periodik (Nový Prostor, A2, Solidarita), výtvarně také doprovodil například knihu Fragmenty anarchistické antropologie Davida Graebera (tranzit, 2013).
Ve vaší biografii se objevují slova jako „revolta“, „deziluze“, „kritika mainstreamu“, „skepse“… Proč jste přijal nabídku katalogu edukativních programů pro spíše konzervativní instituci, jako je Česká filharmonie?
Alexey Klyuykov
Musím se přiznat, že natolik přímé spojení mé tvorby s revoltou mě docela překvapuje. Přesto chápu, že některé moje umělecké počiny by se tak asi daly vnímat, nikdy jsem to ale nedělal programově. Spíš mi šlo o to dělat věci důsledně a takovým způsobem, abych se za ně potom nemusel stydět.
Asi by mě nenapadlo uvažovat o České filharmonii jako o reprezentantu čehosi konzervativního. Je to instituce s dlouhou tradicí, určitá jistota, která je pro mě naopak přitažlivá. V čase, kdy je vše velmi krátkodobé, prchavé a nejisté, se mi určité ustálené struktury zdají být velmi sympatické. Nemyslím si, že by klasická hudba byla zkamenělinou, to vůbec. Stejně tak ne každý experiment
je nutně pokrokový.
Je vám tvorba pro děti a mládež blízká?
S ilustrací pro děti jsem se dřív nesetkal. Láká mě to. Je zvláštní, že si uvědomuji, že šlo o ilustraci dětskou až teď, z vaší otázky. Vůbec jsem to tak nezamýšlel, představoval jsem si, že ačkoli to jsou programy pro děti, tiskoviny budou číst a prohlížet spíš dospělí. Pravdou ale je, že veškerá moje ilustrátorská tvorba je do značné míry „dětská“, alespoň co se týče stylu kresby. Málokdy udělám něco vysloveně vážně-dospěláckého.
Jakou koncepci jste při tvorbě katalogu zvolil?
Všechno samozřejmě vznikalo po vzájemné dohodě se Studiem Najbrt, v určitých momentech moje ilustrace korespondují se stylem tiskovin navržených studiem. Celková koncepce ilustrací není nijak komplikovaná. Každý obrázek by měl být určitou esencí kapitoly, kterou uvádí, a zároveň by to téma měl komentovat trochu vtipně. Pro obálku jsem vytvořil koláž z ornamentálních vzorů, do nichž jsem přidal hudební motivy, část dekoru je čistě abstraktní. Zároveň je to celé dost expresivně provedené.
Jakou výtvarnou techniku jste použil?
Mám v záloze kolem pěti kreslířských přístupů, skoro vždy jde ale o klasickou kresbu na papíře. Většinou používám černou tuš a štětec. Stejně tomu bylo i teď. Pro každou ilustraci jsem připravil tři vrstvy kresby v černé barvě, každou na zvláštní papír, které jsem pak v počítači spojil a zabarvil do potřebného barevného tonu. Celkový vzhled ilustrací je docela uvolněný díky výraznějšímu štětcovému tahu a asi je i dost retro.
Jaký typ dětských ilustrací je vám osobně blízký?
Asi je logické, že dost čerpám z knih, se kterými jsem se setkával v dětství. Teď je znovu objevuji v jiné kvalitě. Obecně mám rád většinovou sovětskou dětskou knižní produkci a s ní spojenou ilustraci. Mám na mysli 60.–70. léta. V té době pracovalo mnoho velmi zajímavých výrazných malířů, akademická výuka byla na vysoké úrovní. Dětskou ilustrací se živilo mnoho umělců, kteří se jinak ilustraci věnovali okrajově. Mám pocit, že právě díky tomu se do ilustrace dostávala určitá monumentalita. To mě hrozně fascinuje. Pevnost kompoziční stavby, razance, jasnost.
Jaký je váš vztah ke klasické hudbě?
Přiznám se, že ke klasické hudbě nemám skoro žádný vztah. Asi zkousnutelnějšími jsou pro mě současnější polohy vážné hudby, ke kterým se občas dostanu. Jinak se hudebně pohybuji na poli sludge/doom/drone metalu.
