12. 2. 2018 • Vlasta Reittererová, Lucie Maňourová
„Ha, ty naše slunce, Vyšegrade tvrd! Ty smělě i hrdě na příkřě stojieš, na skále stogeši, všem cuziem postrach!“ To jsou úvodní verše Písně pod Vyšehradem, kterou roku 1816 „nalezl“ Josef Linda, první z řady sporných památek, opředených hypotézami a mýty. Roku 1848 ji zhudebnil Eduard Hanslick, pozdější obávaný vídeňský hudební kritik; píseň zazněla v dramatu Ferdinanda Břetislava Mikovce Záhuba rodu Přemyslovského, které mělo premiéru 9. ledna 1848 ve Stavovském divadle. Hledání nedoložitelných souvislostí je chůzí po tenkém ledě, ale přesto si lze představit, že čtyřiadvacetiletý Bedřich Smetana některé z představení navštívil a představa hrdě se tyčícího Vyšehradu na skále nad Vltavou mu utkvěla v paměti.
Číst článek