Švédská předehra
V letech 1856–1861 působil Smetana ve Švédsku. Krátce před odjezdem do Göteborgu se v Praze setkal s Franzem Lisztem, který mu věnoval klavírní výtah své symfonické básně Tasso. V dubnu 1857 psal Smetana Lisztovi, že existenčně je ve Švédsku v lepší situaci než v Praze, ale umělecky je izolován, „nejen z naprostého nedostatku jakéhokoli hudebního provozu, nýbrž také ve svém uměleckém směřování. Lidé tady jsou ještě pevně zarezlí v jakémsi antidiluviálním uměleckém nazírání, Mozart je jejich modla, ale ani jemu nerozumějí, Beethovena se bojí, Mendelssohn je pro ně nestravitelný a ty novější neznají. Schumanna jsem tu uvedl poprvé.“
Právě to však znamenalo pro Smetanu impuls. S amatérskou pěveckou společností nastudoval náročná oratoria a kantáty, v menším kruhu seznamoval s díly Wagnera a Liszta. „Vidíte, velevážený příteli, že tu mám činnost, jaké bych v Praze nikdy nedosáhl.“ Z těchto let pocházejí tři Smetanovy symfonické básně, všechny podle dramat: Richard III. je podle Shakespeara, Valdštýnův tábor podle Schillera a Hakon Jarl podle hry dánského dramatika Adama Oehlenschlägera.
Umí hudba vyprávět?
Dílo inspirované domovinou bylo logickou součástí úkolů, které si Smetana stanovil po návratu do vlasti a jaké se od něj očekávaly. V době rozsáhlých debat o schopnosti hudby „vyprávět“ byl jeho směr jasný. Symfonické básně, které se rozhodl komponovat nyní, měly jiné východisko než trojice ze Švédska. Nové skladby se měly stát alegorií, zdůraznit „nejdůležitější momenty slávy naší i neštěstí našeho“, jak v červnu roku 1873 informoval časopis Dalibor. Předtím, 7. listopadu 1872, už napsal časopis Hudební listy, že Smetana hodlá zkomponovat orchestrální skladby Vyšehrad a Vltava, zpráva v Daliboru uváděla plán pětidílného cyklu s částmi Říp, Vyšehrad, Vltava, Lipany, Bílá hora. Už se nedozvíme, zda se jednalo o novinářskou snahu „trumfnout“ Hudební listy, které tehdy stály vůči Smetanovi v opozici, či zda skladatel koncept cyklu změnil. Než mohl dokončit první dvě části, ztratil sluch a musel opustit kapelnické místo v Prozatímním divadle. Přesto v polovině listopadu 1874 dopsal Vyšehrad a za tři týdny nato Vltavu, Šárku pak v únoru 1875. První dvě skladby se brzy dočkaly živého provedení. Vyšehrad měl premiéru 14. března 1875, ale Smetana už své dílo neslyšel: „Vyšehrad, moje symfonická báseň, se dnes ve filharmonickém koncertě ponejprv hrála; musela se opakovat. Ačkoli jsem z galerie poslouchal, neslyšel jsem přece nic,“ zapsal si toho dne. Vltava byla poprvé uvedena měsíc nato, 4. dubna, Šárka čekala na provedení do 17. března 1877.
[Not a valid template]Po zkomponování čtvrté symfonické básně Z českých luhů a hájů v říjnu 1875 se zdálo, že je série uzavřena. Teprve po čtyřech letech se v Daliboru objevila zpráva o „nové orkestrální trilogii“, jejíž jedna část se má jmenovat Tábor, druhá Blaník. Smetana 9. ledna 1879 v dopise Otakaru Hostinskému uvedl věc na pravou míru; nejednalo se o nový cyklus, nýbrž o „pokračování staré tetralogie“. Pokud byla pravdivá zpráva o původně zamýšleném cyklu, pak Bílá hora, dějiště porážky českých stavů roku 1620, do cyklu zařazena nebyla, a porážku husitů u Lipan vystřídalo hrdé husitské město Tábor. Říp jako místo spjaté podle pověsti s příchodem praotce Čecha nahradila hora Blaník.
Tábor a Blaník nesou data dokončení v rozpětí čtyř měsíců mezi prosincem 1878 a březnem 1879. A 14. října 1879 adresoval Smetana dopis Radě královského hlavního města Prahy, v němž oznamoval úmysl věnovat cyklus Praze: „[…] zde nabyl jsem hudebního vzdělání, zde dlouhá léta jsem veřejně účinkoval a zde stihla mne i nemoc pro hudebníka nejstrašnější.“ Poslední dvě symfonické básně pak byly provedeny společně 4. ledna 1880. Franz Liszt v květnu téhož roku psal: „Jméno Bedřich Smetana zůstane ve své vlasti nezvratně zapsáno. Zaručují to nezvratně Vaše díla. […] Množství nízkých odpůrců hatí můj ‚vliv‘ na koncertní ředitelství, neopomenu však naléhavě doporučit provedení Smetanových děl několika mně nakloněným dirigentům.“
První souborné provedení celého cyklu se uskutečnilo 5. listopadu 1882 v Praze na Žofíně, hrál rozšířený orchestr českého divadla za řízení Adolfa Čecha. České noviny v den koncertu oznamovaly dílo „organicky zcela souvislé, v úplném jeho zlatoskvoucím bohatství, kdy nám dopřáno bude kochati se ve velebném, kouzelném celku, jehož krásné části často již tak mocně rozechvěly čarovnou svojí mocí mysli i srdce naše.“
Jedinečný celek
Smetanův cyklus je výsledkem individuálního přístupu k „hudebnímu vyprávění“. Někteří programní skladatelé vypracovávali ke svým skladbám detailní „průvodce“, jiní poskytli pouze opěrné body a ostatní přenechali posluchačovu vnímání. Smetana se přikláněl k druhému způsobu, přesto k cyklu existují jeho vlastní komentáře, například ve formě korespondence. V případě Vltavy jsou poznámky zanesené přímo v partituře, je to obraz toku řeky, její průtok Prahou je spojen s připomínkou slávy historického knížecího sídla Vyšehradu; tak jsou myšlenkově obě první básně propojeny. Adolfu Čechovi Smetana roku 1877 napsal, že třetí část je „báj o dívce Šárce při pohledu na krajinu taktéž zvanou“, avšak „jest každému posluchači dovoleno, aby se přenechal své fantazii a si k tomu přibásnil co chce, dle chuti jeho“. Přírodní idylu českých luhů a hájů charakterizoval Smetana jako „všeobecné kreslení citů při pohledu na českou krajinu“. K Táboru původně zapsal do skici jen text písně „Kdož jste boží bojovníci“ jako motto, později zdůraznil „vytrvalost a tvrdošíjnou neústupnost“, do detailu se však skladba „nedá rozdrobit, nýbrž zahrne všeobecně slávu a chválu husitských bojů“. Sepětí husitského motivu s pověstí o Blaníku je unikátní, tvoří z obou symfonických básní jeden celek. A na samý závěr přijde prostý, a právě proto geniální nápad, který celý cyklus sceluje návratem motivu Vyšehradu.
[Not a valid template]Roku 1879 se Smetana podvolil poskytnout zevrubnější obsahy částí cyklu, ale prostor pro dohady a pokusy o dešifraci zůstal. Například, jak se slučuje důstojné určení cyklu s dětským popěvkem „Kočka leze dírou“ ve Vltavě – a je to vůbec tento popěvek? Vždyť motivů založených na stupnicové řadě je v hudbě bezpočet. Je úvodní harfový motiv Vyšehradu myšlen jako jako Smetanův monogram B – eS, nebo volba tóniny souvisela s praktickými možnostmi ladění nástrojů? Podstatné je, jak Smetana dokázal pro své poetické obrazy mistrně využít dané hudební formy: Vyšehrad je v zásadě forma sonáty, Vltava se vykládá jako transformovaná rondová forma či syntéza vícevěté cyklické skladby v jedné větě, stejně tak Šárka. Báseň Z českých luhů a hájů má třídílnou formu s uplatněním prvků fugy. Také Tábor je možno vyložit jako transformovanou sonátovou formu, propojenou variacemi husitského citátu, a vnitřní souvislost dokládá i podobný princip struktury Blaníku.
Jeť Má vlasť skvělým vrcholem všeho, co Smetana v oboru hudby instrumentální vytvořil, jeť velebným hymnem slávy naší. […] Budeme dnes svědky slávy Smetanovy a tedy tím i svědky slávy své, neboť Má vlasť, kdyby i jediným dílem našeho mistra byla, stačila by k tomu učiniti jej jedním z největších hudebníků všech národů a věků.
České noviny u příležitosti prvního souborného provedení
Má vlast a Česká filharmonie
Česká filharmonie, která vznikla až 14 let po prvním souborném provedení Mé vlasti, ji poprvé celou zahrála na koncertě konaném ve smíchovském pivovaru v roce 1901. Cyklus se stal pro orchestr ikonickým, jeho šéfdirigent Václav Talich ho zvolil pro první živé rozhlasové vysílání České filharmonie v roce 1925, během nacistické okupace Talich Mou vlast uváděl pro posílení národního sebevědomí a kuriózní je, že její zařazování do programů koncertů měl povoleno od špiček okupační moci – poté, co si ji dovolil zahrát při Goebbelsově pozvání do Berlína a Drážďan. O pět let později se pro Mou vlast rozhodl Rafael Kubelík na koncertě k oslavě prvních svobodných poválečných voleb.
Mou vlast nahrála Česká filharmonie nesčetněkrát. Poslední z nahrávek spatřila světlo světa na konci roku 2017 a po Novoročním koncertě, v prvním dni jubilejního roku 2018, byla v Rudolfinu pokřtěna. Stala se prvním z příspěvků České filharmonie ke 100. výročí založení Československé republiky. Křtili ji aktéři, ministři, ale ten nejdůležitější chyběl. Jiří Bělohlávek, který ji nahrál během zahajovacích koncertů Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro 2014.
Titul vydaný firmou DECCA Classic označil v polovině ledna britský deník The Guardian za počin týdne. Podle listu vzdala Česká filharmonie hold jednomu z nejoblíbenějších dirigentů a vybrala to nejvhodnější k připomenutí jeho památky. Odkazuje na poslední nahrávku Jiřího Bělohlávka s Českou filharmonií z roku 1990 (Supraphon) a vyzdvihuje novou verzi pro bohatší a detailnější zvuk. Zralejší Bělohlávek jako by jí dal více osobitosti a hloubky.
Má vlast, Česká filharmonie a výstava
Kromě nahrávky chystá Česká filharmonie k výročí republiky ještě další Mou vlast. Bude se tak jmenovat audiovizuální výstava, která bude putovat po českých městech v průběhu teplejších měsíců letošního roku. Mimo jiné navštíví Ostravu, Karlovy Vary, Brno, České Budějovice, Olomouc a Prahu a v podobě volně přístupné konstrukce vybavené velkoplošnou projekcí na několik pláten a špičkovým ozvučením přinese propojení Smetanovy Mé vlasti a Janáčkovy Sinfonietty s unikátními záběry české a moravské krajiny, památek a dalších poutavých míst. Více informací o projektu zveřejníme během jarních měsíců.
