Do Prahy se Weilerstein vrátila na abonentní koncerty v říjnu 2015 s Prokofjevovou Sinfonií concertante. O měsíc později oznámila těhotenství a v květnu 2016 porodila dceru Ariadnu. Jejím manželem je venezuelský dirigent Rafael Payare, který řídil nedávný Novoroční koncert České filharmonie a nebylo to jeho první angažmá v Rudolfinu. Na Nový rok ho Alisa do Prahy doprovázela, byla na koncertě i na společenském setkání po něm. Tehdy jako manželka, nyní se vrátí jako sólistka koncertů 21.–23. února. Pod taktovkou Tomáše Netopila zahraje První violoncellový koncert Dmitrije Šostakoviče. Skladbu, která jí „pasuje“ jako málokterá jiná, jak potvrzuje i tato kritika:
Každou chvíli narazíte na sólistu, který upraví váš názor na určitou skladbu. Šostakovičův Violoncellový koncert č. 1 je mimořádnými dílem, ale bylo to až po jeho interpretaci Alisou Weilerstein, kdy jsem si uvědomil, jak mimořádný skutečně je.
Bachtrack.com, červen 2012
Alisa Weilerstein má zajímavé kořeny, pozoruhodné hudební začátky, zralé názory, čerstvou rodinu a jejím oblíbeným spisovatelem je Milan Kundera. Zkrátka je spousta věcí, které by vás mohly zajímat. Pojďme je trochu poodkrýt.
Dětství mezi tóny
Narodila se roku 1982 v Rochesteru ve státě New York. „Moje rodina je zcela zakořeněná v Rusku a východní Evropě. Rodina mé matky přišla z Oděsy do Vídně, kterou moji prarodiče opustili v roce 1938. Rodina mého otce pochází z Litvy a Ruska,“ popisuje Alisa. Vyrůstala mezi tóny – její otec Donald Weilerstein je houslista, zakládající člen Cleveland Quartetu, matka Vivian Hornik Weilerstein je klavíristka a oba vyučují na New England Conservatory v Bostonu a na Juilliard School v New Yorku. Společně s Alisou hrají ve Weilerstein Triu. Bratr Joshua je houslista a dirigent, který řídil Českou filharmonii v Rudolfinu loni v dubnu.
Alisa Weilerstein | Decca / © Robin Thomson
Když bylo Alise dva a půl roku, její babička jí vyrobila smyčcové nástroje z krabic od cereálií a starých zubních kartáčků, aby ji zabavila během léčení neštovic. Na jeden takový „nástroj“ si nakreslila violoncello a ten stal se jejím nejoblíbenějším – jen jí po čase začalo vadit, že nevydává žádný zvuk. Ve čtyřech letech jí proto rodiče pořídili opravdické violoncello a jeho zvuk jí uhranul. „Úplně si pamatuji, jak jsem prohlašovala, že chci hrát na violoncello po celém světě,“ směje se. „Měla jsem výhodu, že mě rodiče mohli hudebně vést. Ale pro každé dítě je důležité, aby doma zněla hudba a ono jí bylo vystaveno, i když třeba na nic nehraje. Mělo by to být součástí vzdělání každého dítěte. Naučí ho to nejen hudbu, ale i naslouchat a rozumět ostatním lidem.“
Rozhodla se tedy pro violoncello a začala se mu intenzivně věnovat. Přestože brzy slavila velké úspěchy, brání se tvrzení, že by byla zázračným dítětem. „Nikdy jsem neměla ráda slovo ‚zázračné dítě‘. Myslím, že Mozart byl pravým zázračným dítětem. Ale co já mám společného s Mozartem? V souvislosti s něčím výjimečným si představujete úplně jiný život, než jaký jsem měla já. Nikdy jsem nezažila takový příběh, který občas slyšíte – že děti musely cvičit deset hodin denně a rodiče je zamykali, aby nemohly dělat nic jiného. Cítím velkou úctu ke svým rodičům, kteří navzdory tomu, že jsem přesně věděla, co chci dělat, mi zařídili co nejnormálnější dětství. Chodila jsem na normální, veřejnou střední školu a měla kamarády, chodili jsme ven, přečetla jsem spoustu knih. Sice jsem u toho tvrdě cvičila na violoncello, ale necítila jsem, že by mi něco utíkalo.“
Disciplína díky nemoci
V devíti letech jí diagnostikovali diabetes 1. typu. Později uvedla, že to byl optimální věk pro takovou zprávu. Byla dost velká na to, aby pochopila změnu režimu a uměla spolupracovat, a dost malá na to, aby se adaptovala a do hektického života v dospělosti si na danou situaci zcela zvykla. Kontroluje si hladinu cukru v krvi osm až desetkrát denně a musí být velmi opatrná, aby uhlídala všechny změny s ohledem na neustálé cestování. „Udělala jsem si ze stravovacích návyků rutinu,“ říká. „Většina z nich spočívá v konzumaci bílkovin a zeleniny. Jsem blázen do suši a k snídani mám nejraději omeletu.“ Nyní je čestnou představitelkou nadace podporující výzkum diabetu u mladých. Pomáhá zvýšit povědomí o této nemoci a ujistit děti, kterým byla diagnostikována, že mohou žít normální život.
Kvůli cukrovce se musela přizpůsobit určitému režimu a získala tak v životě přísnou disciplínu. Tu přenášela i do hudby a její houževnatost byla odměněna – ve 13 letech debutovala s Clevelandským orchestrem v Čajkovského Variacích na rokokové téma a o dva roky později, v březnu 1997, poprvé vystoupila v Carnegie Hall, s New York Youth Symphony. Absolvovala Young Artist Program na hudebním institutu v Clevelandu u Richarda Weisse, v letech 2000–2001 byla vybrána k účinkování v programu ECHO „Rising Stars“ na podporu mladých komorních umělců v Lincoln Centru. V roce 2004 absolvovala bakalářské studium na Columbia University v New Yorku v oboru ruská historie. S nádechem sebeironie přiznává, že nikdy nedokončila hudební část svého studia, ale rozhodně se nezdá, že by to bylo v její kariéře na překážku.
Dokládá to i ocenění, kterého se jí dostalo v roce 2011 od MacArthurovy nadace podporující nemalými prostředky kreativní osobnosti z nejrůznějších oborů. „Mladá violoncellistka, jejíž emocionálně rezonující výkony v tradiční i soudobé hudbě si získaly mezinárodní uznání. Weilerstein je dokonalá umělkyně, která kombinuje technickou preciznost a vášnivé muzikantství,“ odůvodnil výbor nadace své rozhodnutí. „Byla jsem v naprostém šoku. Než jsem cenu dostala, vlastně jsem ani nevěděla, co to je za nadaci. Nejvíc pro mě znamenalo, že jsem ve společnosti nejen hudebníků, ale i dalších umělců, vědců a spisovatelů. Cítila jsem velkou pokoru a čest, že jsem součástí této společnosti,“ vzpomíná.
[Not a valid template]Zásluhy o nový repertoár
V roce 2009 byla jednou ze čtyř umělců pozvaných Michelle Obamovou k vystoupení v Bílém domě na podporu studentských workshopů a při té příležitosti byla přijata prezidentem Obamou a jeho rodinou. O rok později získala exkluzivní smlouvu u prestižního vydavatelství Decca Classics jako první violoncellistka po více než 30 letech. Vystupuje po celém světě ve vyprodaných sálech v průměru 220krát za rok. V právě probíhající sezoně má Alisa naplánována vystoupení s Pittsburgh Symphony a Manfredem Honeckem, Philadelphia Orchestra a Christophem Eschenbachem, Cleveland Orchestra a Alanem Gilbertem, Newyorskou filharmonií a Jeffrey Kahanem, Deutsches Symphonie Orchester a Jamesem Conlonem, Dallas Symphony a Jaapem van Zwedenem, Indianapolis Symphony a Krzysztofem Urbańskim a turné s Českou filharmonií a Tomášem Netopilem. Zároveň vystupuje v sérii recitálů v duu s izraelským klavíristou Inonem Barnatanem, čeká je i Carnegie Hall.
Po světě jezdí s unikátním nástrojem od Benátčana Domenica Montagnany z roku 1723, který je v oboru violoncell stejnou špičkou jako Stradivari nebo Guarneri u houslí.
Protože je koncertní repertoár pro violoncello poměrně omezený, Alisa Weilerstein iniciuje také vznik nových skladeb. Většinu z nich sama premiérovala – např. Reflections on Narcissus Matthiase Pintschera, 24 preludií pro violoncello a klavír od Lery Auerbach, violoncellový koncert a další skladby Josepha Hallmana nebo violoncellový koncert „Outscape“ Pascala Dusapina. Stala se tak jakousi ambasadorkou rozšiřování violoncellového repertoáru.
Violoncellistka a hornista (a pak dirigent)
Když už byla Alisa vnímána jako světová hvězda, setkala se v únoru 2009 ve švédském Göteborgu s Venezuelanem Rafaelem Payarem. Byl tehdy hornistou Symfonického orchestru Simóna Bolívara a ve Švédsku účinkoval s Götheborgs Symfoniker. „Přišla jsem na zkoušku, potřásli jsme si rukama a říkala jsem si, že je to hezký kluk, ale byl tak soustředěný na zkoušku, že si toho moc nevšiml. Ale pak jsme se krátce poté setkali ve Venezuele a tam to bylo okamžité…,“ vzpomíná.
Žádost o ruku přišla v den třetího výročí seznámení. „Bylo to ve Venezuele a překvapilo mne, jak to připravil – na hoře nad mořem, byl úplněk…,“ vypráví. Svatba se konala v létě roku 2013, a to nadvakrát. Jeden obřad byl v New Yorku podle židovských tradic pro příbuzné Alisy a druhý v Ranchos de Chana na venezuelském ostrově Isla de Margarita. „Měli jsme dva obřady i proto, že Rafaelova rodina je obrovská – jen sestřenic a bratranců má 150,“ vysvětluje Alisa.
Alisa Weilerstein | Decca / © Robin Thomson
Jeden byt mají v Caracasu, druhý v Berlíně, ale většinu času tráví na cestách. Velmi si váží příležitosti vystupovat spolu. „Od té doby, co se Rafael stal dirigentem, spolu rádi pracujeme. Sdílíme stejné hudební hodnoty a navíc spolu můžeme trávit i čas mezi koncerty v různých městech, můžeme si je prohlédnout, jít do kina nebo na večeři a dobré víno.“ Spolupráci si užívají po hudební stránce, Alisa oceňuje volnost, kterou jí Rafael coby dirigent dává, a on zase vnímá, že s ním hraje uvolněněji než s jakýmkoli jiným dirigentem.
„Hudba je velmi přirozenou součástí našeho života – neustále něco studujeme, nacvičujeme nebo posloucháme,“ popisuje Alisa. Téměř dva roky mají neméně důležitou součást života – dceru Ariadnu. Na otázku, jak se dva tak vytížení a často cestující lidé dokáží postarat o dceru, Alisa odpovídá: „Mám ráda pestrost. Máme velmi různorodé dny a období, jeden doprovází na cestách druhého a užíváme si změny, které přicházejí.“
A jak to vidí Rafael? „Nejhorší disciplínou je neustálá organizace všeho. Jsem Venezuelan a předtím jsem byl zcela neorganizovaný. S Alisou se musíme organizovat. Ještě před narozením dcery jsme měli dohodu, že nesmíme být odloučeni více než dva týdny. Ale je jasné, že při naší profesi se nemůžeme vždy vidět každý den,“ podotýká.
A co když v takovém prostředí a režimu vychovají další hudebnici? „Pokud se bude chtít stát hudebnicí, je to fantastické,“ říká Alisa. „Pokud ne, je to také fantastické. V každém případě chci, aby byla hudba pevnou součástí jejího života a její výchovy.“
Alisa Weilerstein má život pestřejší a hektičtější než většina z nás. Přesto i ona má své „volnočasové aktivity“. Snaží se nezanedbávat pohyb, kombinuje běh a pilates. Dokáže na sebe prozradit, že není příliš dobrá kuchařka. Zato od dětství miluje knihy. „Často se vracím ke Kunderově Knize smíchu a zapomnění. Čerstvé, poutavé, nadčasové čtení, jedno z nejkrásnějších, které znám.“
