Došlo k mnoha schůzkám s pracovníky technického provozu Rudolfina a s odborníky a nakonec ke dvěma akustickým zkouškám při provizorním přistavění jakýchsi praktikáblů až do úrovně opěradel první řady auditoria. Praktické vyzkoušení ukázalo, jak by vypadalo rozšíření po technicko-stavební stránce. Po té akustické panovalo více obav. K prvnímu rozšíření pódia a jeho většímu vyklenutí došlo při velké rekonstrukci Rudolfina na přelomu 80. a 90. let. Už tehdy se akustici báli změn, které přinese větší vzdálenost prvních řad orchestru od akustického oblouku nad varhanami a částí pódia. A nyní se měla ještě prodloužit. Akustické zkoušky, které se snažily nasimulovat podmínky plného sálu, však nedopadly nejhůře, a projektu takzvané „extenze“ se dala zelená. Ovšem jen na pár koncertů v sezoně – na sedadlech v první řadě, o kterou filharmonie rozšířením přichází, sedí abonenti, a to je komplikace. Nakonec Semjon Byčkov vybral dva programy, které větší pódium potřebují nezbytně: Mahlerova Druhá symfonie „Vzkříšení“ nastudovaná na zahajovací koncerty 10. a 11. října a Sinfonia Luciana Beria dávaná na prvních abonentních koncertech hned o týden později. Po technické stránce je vše připraveno, nové praktikáble jsou vyrobeny, proběhly zkoušky jejich sestavení i dalších technických úprav, proces se ještě vyladí při orchestrálních zkouškách.
Inspirační linka během jednoho týdne
Jak je to vlastně s požadavky obou jmenovaných skladatelů na velikost provozovacího aparátu? Gustav Mahler předepisuje po čtyřech nástrojích ve flétnách, hobojích, fagotech a pozounech, po šesti v hornách, trubkách a tympánech, pět klarinetů, dvě harfy, bicí a tomu všemu odpovídající rozšířený počet smyčců (v 5. větě dokonce hlavní a vedlejší orchestr). Velkoformátová partitura Beriovy Sinfonie vyžaduje tři flétny, dva hoboje, dva fagoty a kontrafagot, po čtyřech v hornách a trubkách, tři pozouny, bicí, harfu, klavír, elektrické cembalo, elektrické varhany a k tomu 48 smyčců.
[Not a valid template]Skladby spolu souvisejí úžeji, než jen vysokým počtem předepsaných nástrojů. Beriova Sinfonia se právě Mahlerovou Druhou symfonií zásadně inspiruje – přímo v hudebním materiálu i v hlubším filozofickém smyslu. A je záměrem Semjona Byčkova, aby je pražské publikum slyšelo jen s týdenním odstupem. Sám šéfdirigent přiznává, že první skladba Luciana Beria, kterou slyšel díky své ženě Marielle Labèque, na něho působila podivně a vůbec jí nerozuměl. Později ho Marielle s Beriem seznámila a Byčkov se díky debatám se skladatelem a opakovaným posloucháním a studováním jeho skladeb stal jejich dirigentem a propagátorem. „Sestry (Labèque) vystupovaly v Clevelandu, Berio dirigoval. Psal se rok 1987, já ještě působil v čele filharmoniků v Buffalo. Tak jsem sedl do letadla a navštívil koncert, který byl pro mě zjevením. Něco se ve mně přihodilo, otevřely se mi dveře do nového hudebního světa,“ vzpomínal pro časopis Harmonie (8/2018).
Sinfonia aneb různé stupně porozumění
Pojďme se blíže seznámit se Sinfonií pro 8 hlasů a orchestr. Vznikla v roce 1968 na objednávku Newyorské filharmonie k jejímu 125. výročí založení a Berio (1925–2003) ji dedikoval letošnímu jubilantovi Leonardu Bernsteinovi. Ten však nedirigoval její premiéru, tu řídil sám autor, a to přesně před padesáti lety, 10. října 1968. Osm vokálních partů zpívalo proslulé sdružení The Swingle Singers.
Luciano Berio ke každé skladbě psal poznámku autora, v níž vysvětloval své umělecké záměry a usnadňoval posluchačům porozumět zvoleným moderním kompozičním prostředkům. Význam takových výkladů vyzdvihuje i Byčkov: „Luciano patřil k nemnoha soudobým skladatelům, kteří uměli svou hudbu zlidštit slovním výkladem, popisem souvislostí. Zakopat tím příkop nepochopení mezi autorem a publikem. Přiblížit ji posluchačům, aniž by zbanálněla.“ (Harmonie 8/2018)
V poznámce k Sinfonii vysvětluje Berio svoji práci s texty Samuela Becketta, Clauda Lévi-Strausse i s texty svými: „Hudební vývoj Sinfonie je podmíněn zkoumáním kontinuity a identity mezi hlasy a nástroji, mezi deklamovanými a zpívanými slovy na jedné straně a celkovou harmonickou strukturou díla na straně druhé. Proto také vnímání a porozumění textu nikdy nebylo považováno za samozřejmost, ale bylo integrální součástí díla: různé stupně porozumění, ba dokonce zkušenost s ‚téměř neporozuměním‘ jsou považovány za podstatné pro charakter hudebního procesu.“
[Not a valid template]Berio rozdělil Sinfonii do pěti zcela svébytných částí. Text první části se skládá ze série drobných fragmentů z Le cru et le cuit Clauda Lévi-Strausse, druhá část je holdem památce Martina Luthera Kinga – zpěváci vydávají zvuky, které se postupně skládají až do srozumitelného vyslovení jeho jména. Hlavní text třetí části se skládá z fragmentů odvozených od The Unnamable Samuela Becketta. Ve čtvrté části se objevuje odkaz na Mahlerovo „Vzkříšení“ a poté fragmenty z předchozích částí. Text poslední části přebírá, rozvíjí a doplňuje texty předchozích částí, závěr maže rozdíly mezi předchozími částmi a rozvíjí jejich latentní jednotu. Řečeno samotným skladatelem: „Pátá část může být považována za pravou analýzu Sinfonie prováděnou ‚jazykem‘ samotné kompozice.“
A ještě k jeho vysvětlení odkazů na Mahlera: „Třetí část Sinfonie vyžaduje podrobnější komentář, protože je to možná nejvíce ‚experimentální‘ hudba, jakou jsem kdy napsal. Je to pocta Gustavu Mahlerovi (jehož dílo, zdá se, nese váhu celé historie hudby posledních dvou století) a zejména třetí větě (Scherzu) jeho Druhé symfonie ‚Vzkříšení‘. […] Kdybych měl popsat přítomnost Mahlerova Scherza v Sinfonii, vychází mi spontánně obraz řeky protékající neustále se měnící krajinou, někdy pod zemí, objevující se na úplně jiném místě, někdy velmi patrné ve své cestě, někdy úplně zmizelé, přítomné buď jako zcela rozpoznatelná forma, nebo jako malé detaily ztracené v okolním hudebním dění.“
Sinfonia Luciana Beria je nepochybně zásadním, přelomovým dílem 20. století, které bývá významem přirovnáváno ke Stravinského Svěcení jara. Semjon Byčkov ji přináší hned na začátku svého šéfdirigentského působení v České filharmonii. Je to počin, který by neměl zapadnout.
Abonenti z první řady se do sálu vejdou
Na závěr se vracíme oklikou k popisované extenzi pódia Dvořákovy síně. Musíme upokojit abonenty cyklu A, kteří mají místa v první řadě, že jim zážitek z Beria neodepřeme. Jen je přesadíme jinam do sálu a na svém druhém koncertě už zase budou mít svá místa k dispozici. Doufáme, že tato změna bude pro ně určitým zážitkem, tak jako pro ostatní posluchače v sále.
Nutno dodat, že v této sezoně se kromě zmíněných koncertů bude stavět extenze častěji. Ovšem nebude u toho publikum. Pódium se bude rozšiřovat v případě zkoušek na zájezdy zahrnující „velké“ skladby a velký ansámbl a stejně tak i na nahrávání – Semjon Byčkov chystá sérii mahlerovských nahrávek, u nichž se rozšíření očekává.
A kdo ví – možná se jednou dočkáme nové koncertní síně, jejíž pódium pojme bez problémů i mahlerovsky velký orchestr. Zatím si musí Česká filharmonie poradit jinak.
