Počínaje byrokratickými tanečky a konče organizační náročností, připomíná výprava velkého orchestru něco mezi přesunem cirkusu a menší vojenské jednotky. Už jen naplánování takové akce není snadné, protože objednat letenky a hotelové pokoje vůbec nestačí. Je také nutné zajistit přepravu vzácných hudebních nástrojů, a to po stránce byrokratické (nejrůznější povolení, třeba vzhledem k předpisům zemí, do níž orchestr cestuje) i technické. Větší nástroje potřebují přepravní kontejnery, které zajistí jejich bezpečnost, zároveň musí být zajištěna logistika tak, aby samostatně putující nástroje byly všude s orchestrem včas. To není vůbec snadné, protože vejdou-li se třeba muzikanti do jednoho linkového letadla, nevměstnají se tam s nimi kontejnery s nástroji. Najímat zvláštní nákladní letadlo je zase naprosto nepřiměřeně drahé a Česká filharmonie si to rozhodně nemůže dovolit.
Pečlivě naplánovat se musí i to, jak se budou jednotliví hudebníci v průběhu zájezdu k orchestru přidávat nebo se od něj oddělovat. Někdo třeba nemůže odehrát celé turné s orchestrem, protože má naplánované jiné akce – nejen koncerty, ale třeba i lékařský zákrok. To jsou další letenky a komplikace navíc. Tedy: orchestr se ještě ani nesešel, aby zabalil nástroje do kontejnerů, a už mají organizátoři několik kilogramů „papírů“ a hlavu jako pátrací balon.
Před odletem si hráči balí nástroje a oblečení (šaty/fraky) do kontejnerů, ale pozor: ne vše smí být v těchto speciálních boxech převáženo! Nesmějí se tam dávat tekutiny, gely, krémy, spreje, jídlo či například kalafuny. Jiná pravidla ovšem platí pro zavazadla přepravovaná letadly a jiná pro přepravu vlakem. Na první pohled nejsou tyhle předpisy nijak složité, avšak ne každý hudebník je duší systematik a neustálé přemýšlení o obsahu zavazadel nemusí být jeho oblíbenou kratochvílí.
Odlet z Prahy do čínského Nankingu probíhal na etapy – na květnové turné letěli hudebníci ve třech skupinách. Samotná přeprava trvá i s prostoji na letišti zhruba patnáct hodin, a to je i vzhledem k šestihodinovému časovému posunu pořádná rána i pro trénovaný organismus.
Čínskou pouť zahájil orchestr v Nankingu hned dvěma koncerty – se zdejším orchestrem má sjednanou dlouholetou spolupráci. Pět nocí v jednom městě a dvě vystoupení, to může vypadat jako báječný a lehký začátek programu. Teoreticky. Prakticky každý cestovatel minimálně první dva dny bojuje s těžkými následky časového posunu. Nezapomínejme, že hudebníci nejsou pařezy a jejich psychická kondice má na hráčský výkon nezanedbatelný vliv. Někteří mají navíc další povinnosti a věnují se místním frekventantům hudebních škol či debatují na univerzitě se studenty.
[Not a valid template]Takže po dvou koncertech tráví volný den každý po svém: někdo se seznamuje s místními památkami, jiný se pokouší nastavit si řádný biorytmus třeba tím, že si jde každé ráno zaběhat nebo zaplavat, jiný se snaží dospat. Další aktivita, která k turistickému zájezdu nepatří, ale hudebníci se jí nutně věnují, je cvičení na nástroj. Každý hudebník cvičí jinak, jinak dlouho a jinak intenzivně, nicméně k profesionálnímu výkonu tahle příprava patří.
Když pak turné pokračuje v rytmu jeden den přesun, druhý den koncert, je to asi nejpohodovější část „zájezdu“. Filharmonici mají v novém městě odpoledne pár hodin volného času, právě tak akorát, aby si našli restauraci, ve které se navečeří. Potom je volno následující den až do podvečera – to už lze nejen odpočívat, ale i leccos poznávat.
A pak program zájezdu přejde do rytmu v osm ráno odjezd na letiště, ve tři odpoledne přílet do dalšího města, přesun do hotelu, po pár hodinách odjezd na zkoušku a večer koncert, aby se další den ráno opět balilo a večer koncertovalo – a to tuhne úsměv na rtech každému. I když hudebníci říkají, že dřív bylo hůř a některé zájezdy měly během deseti dnů osm koncertů, a pamětníci dodávají, že na turné do Asie se jezdilo i na sedm týdnů… To si pak jeden rozmyslí vidět v tomhle neustálém stresu poetické volání dálek.
Je to hrozný paradox: hudebníci se často dostanou na zajímavá místa bohatá na historické památky či přírodní scenerie, ale nevidí z nich nic víc než okolí hotelu. Například teď v květnu zavítala filharmonie do Chang-čou, kde leží Západní jezero, prvotřídní turistická atrakce obklopená chrámy a pagodami, v jehož blízkosti se pěstuje již od osmého století jeden z nejslavnějších čínských čajů Dračí studna. Nic z toho však nemá filharmonik šanci vidět – do města přijel odpoledne, večer hrál a brzy ráno odjížděl.
Jediné okamžiky, kdy může turné připomínat poznávací zájezd, jsou volné dny, to se část orchestru vypraví třeba na Velkou čínskou zeď. Pro rýpaly ještě podotknu, že na turné se nerozlišují dny všední a víkendy – volno je, až když to dovolí itinerář. Až na výjimky, kdy si může hudebník „odskočit“ z pracovního zápřahu, zbývá v paměti jen šmouha složená z podobných hotelových pokojů, téměř identických letištních a nádražních hal a neustálého balení zavazadel. Tedy romantika jako řemen. Pocity zúčastněných poněkud připomínají filmovou komedii o amerických turistech, kteří se ve čtrnácti dnech pokusili projet celou Evropu – Jestliže je úterý, musíme být v Belgii.
Co k hudebnímu zájezdu patří snad ještě víc než hotely, jsou hudební síně – a Čína se v tomto směru mohutně rozvíjí. Filharmonie během turné zavítala do několika nových sálů, což je pro hudebníky nekonečný zdroj debat a inspirace. Všichni se shodnou, že Praha potřebuje nový sál a že zjevně nemůže být tak těžké jej postavit, když v říši středu rostou po desítkách. Soudě dle intenzity debat, tohle téma hudebníky dost pálí.
Rozhodně nechci turné filharmonie líčit jako nepřetržité utrpení – je to práce, hudebníci jsou na ni připraveni a nikdo si ani slůvkem nestěžuje. Z pohledu „účastníka zájezdu“ bych řekl, že bez ohledu na to, jak skvěle a efektivně šíří filharmonici dobré jméno české hudby, či šířeji kultury vůbec, je domácí reakcí hrubé nedocenění. A to k naší velké škodě, měli bychom se přeci zajímat o to, jak náš první orchestr vnímají ve světě.
