Systematický a zároveň udržitelný přístup k současné hudbě se v polistopadové historii České filharmonie začal zabydlovat až po roce 2010 s příchodem Jiřího Bělohlávka na post šéfdirigenta. Původní ideje od té doby získaly pevné obrysy a také dospěly k praktickým výsledkům. Orchestr vypsal soutěž pro mladé skladatele, která má za sebou prozatím dva úspěšné ročníky. Oslovil ale také řadu domácích i zahraničních skladatelů, aby zkomponovali díla určená přímo pro Českou filharmonii.
Autory novinek, které orchestr v nejbližší době uvede, jsou Bryce Dessner, Miloš Orson Štědroň, Detlev Glanert a Thomas Larcher. Světové premiéry jejich děl budou dirigovat šéfdirigent Semjon Byčkov a pražskému publiku již dobře známý David Robertson.
Orchestr, který aspiruje na trvalou pozici v mezinárodní špičce, se nemůže uvádění hudby žijících autorů vyhnout. Nejde tu přitom v žádném případě jen o image nebo o pouhou snahu vyhovět aspoň občas zastáncům novot. Podstatná je úloha, jakou mají hrát prvotřídní umělecké instituce ve společnosti a jejím kulturním životě. Kulturu je zde přitom potřeba chápat v širším smyslu jako souhrn vědomě pěstovaných činností, které vytvářejí obraz vyspělé společnosti.
Všechny čtyři nové kompozice, které má Česká filharmonie od února do dubna 2021 v plánu, jsou diametrálně odlišné. Dalo by se na nich úspěšně dokumentovat, jak pestré jsou možnosti současné hudby, a to i v případě, že dílo neexperimentuje a odpovídá potřebám velké koncertní události i standardního symfonického orchestru. Postminimalista Dessner, multižánrový Štědroň, expresivní Glanert i úsporný Larcher patří do dnešního hudebního světa, stejně jako do repertoáru České filharmonie. Ta pak může bez rozpaků předložit jejich hudbu v prvotřídním provedení současnému publiku.
Současnost i klasika z nového světa
Je opravdu těžké najít rozhovor, ve kterém by Bryce Dessner nemusel odpovídat na otázku, jak jde dohromady profese rockového kytaristy s komponováním vážné hudby. K jeho cti budiž řečeno, že se v odpovědích dokáže vyhnout obvyklým klišé. Netvrdí, že hudba je jen jedna, ani že se dělí na dobrou a špatnou. Spíš se zdá, že umí žít více hudebních životů zároveň, které se prolínají někde hodně hluboko.
Newyorská kapela The National, ve které čtyřiačtyřicetiletý Dessner hraje na kytaru společně se svým dvojčetem Aaronem, se už před šesti lety objevila na festivalu Colours of Ostrava. Prahu čeká v únoru 2021 Dessnerovo zcela nové symfonické dílo, které se více nežli rocku bude nejspíš dotýkat skladatelovy hudby k filmu Dva papežové. Ten vloni s velkým ohlasem uvedl Netflix.
„Vážný“ skladatel Dessner má stylově blízko k tvůrčí skupině Bang on a Can, Michaelu Nymanovi nebo k Maxi Richterovi, jehož parafrázi Čtvera ročních dob uvedl letos na open air koncertu na hladině Vltavy festival Struny podzimu. Po Dessnerově novince bude ve dnech 3. – 5. února 2021 následovat Mozartův Koncert pro dva klavíry, který zahrají Katia a Marielle Labèque – ty v minulosti premiérovaly i několik Dessnerových skladeb. Program v nastudování šéfdirigenta Semjona Byčkova uzavře Dvořákova „Novosvětská“.
Multimédia v živém provedení
Dvacáté století vnášelo do hudby stále větší dávku žánrové uvolněnosti a současní autoři v nastoleném trendu pokračují pořád s větší chutí. Miloš Orson Štědroň na oddělování žánrů programově nehledí a svobodně používá libovolné prostředky, které se mu hodí. Otevřenost jeho skladby Bimetal tak slibuje jiskřivou komunikaci s Gershwinovým symfonickým obrazem Američan v Paříži, který Česká filharmonie provede hned vzápětí. V novince, kterou sedmačtyřicetiletý Štědroň zkomponoval pro dva trombóny a orchestr, dostávají příležitost méně obvyklé sólové nástroje – při jejich výrazových možnostech je vlastně podivné, jak málo se jim klasičtí skladatelé věnovali.
Domácí publikum zná Štědroňovu hudbu nejčastěji z divadla. Jeho mimořádně úspěšné autorské projekty Velvet Havel, Salon Kupka či Hus až do konce prozrazují zaujetí životy velkých osobností. To platí i pro operu Don Hrabal, kterou uvedlo v roce 2017 Národní divadlo. Štědroň se nesnaží o oslavné portréty velikánů, ale proniká pod obecně známý povrch jejich životů. Výsledná nejednoznačnost pak nachází odezvu v jeho hudbě, která dovede pracovat s velkými prostředky i banalitami propletenými do jednoho celku.
Abonentní program 18. – 20. března 2021 provede David Robertson, v první části koncertu zazní skladby Igora Stravinského a Maurice Ravela.
Kafka a mateřské drápy
Jako ozvěna ze zlatých časů expresionismu zní někdy hudba německého skladatele Detleva Glanerta. Úzkostná lyrika i hlasitý křik jeho kompozic jsou jako stvořené pro všechny, kdo mají rádi Salome od Richarda Strausse či hudbu Hanse Wernera Henzeho, který byl Glanertovým učitelem. Šedesátiletý autor pokládá za svoje praotce skladatele Druhé vídeňské školy, ale zároveň zdůrazňuje, že dává přednost melodiím před tónovými řadami.
Mezi zrušenými koncerty z letošního jara byla také česká premiéra Rekviem za Hieronyma Bosche, které Glanert napsal k 500. výročí narození slavného malíře. Měla to být předzvěst světové premiéry Pražské symfonie, kterou Česká filharmonie se svým šéfdirigentem a Glanertovým přítelem Semjonem Byčkovem provede 24. – 26. března 2021.
Kompozice má podtitul „lyrické fragmenty podle Franze Kafky pro mezzosoprán, basbaryton a orchestr“. Její text si skladatel sestavil sám z méně známých Kafkových básní, z nichž čiší nejen pronikavě přesný pohled do lidského nitra, ale také fascinace Prahou, která dovede být okouzlující i zlověstná. Glanert této ambivalenci silných citů dobře rozumí a charakterizuje svoji novinku citátem z Kafkových deníků: „Praha nás ne a ne pustit. Ani jednoho. Ta matička má drápy.“
Po Glanertově premiéře je na programu Symfonie č. 7 Antonína Dvořáka.
Každý tón jako první i poslední
V hudbě skladatele Thomase Larchera se často zdá, že každý zvuk, který právě zní, je ten nejdůležitější na světě. Rozhodně si lze jen obtížně představit, že by jeho kompozicím někdo vyčítal příliš mnoho not. Sklony ke střídmému uvažování směřují u sedmapadesátiletého Larchera ke zvukové vytříbenosti typické pro Arvo Pärta či ambient Briana Ena.
V sezoně 2019/2020 byl Larcher rezidenčním skladatelem amsterdamského orchestru Concertgebouw a mimo jiné tehdy řekl, že svou práci považuje za pouhý průsečík v čase a otázka skladatelských hvězd je mu cizí. Stejně tak si nevšímá zpochybňování současných skladatelů, ani zbožňování starých.
S dávnými skladateli Larchera sbližují jeho klavíristické schopnosti. Světovou premiéru jeho Klavírního koncertu sice v Rudolfinu provede Kirill Gerstein, ale autor by jeho part excelentně zvládl i sám. Dokazuje to na nahrávkách klavírních skladeb minulých i současných skladatelů, stejně jako na svých autorských albech, která vycházejí u výběrového labelu ECM.
Doplňujícím protipólem v abonentním programu pod vedením Semjona Byčkova bude 28. – 30. dubna 2021 Mahlerova opulentní Symfonie č. 1.
