Sedm století je dlouhá doba. Pro člověka sevřeného svou tělesností je to nepředstavitelně dlouhá doba. Vždyť i když svou přímou fyzickou zkušenost se světem, která obvykle nepřesáhne několik desetiletí, ve výjimečných případech snad celé jedno století, rozšíříme pomocí „externí paměti“ historických písemných pramenů, neumíme se vžít do pocitů lidí žijících před tak dlouhou dobou. Země sedmsetkrát oběhla Slunce, miliardy lidí na jejím povrchu s ní cestovali miliardy kilometrů, aniž by si toho všimli. Z astronomického pohledu se nezměnilo nic, uplynul nepatrný okamžik – z lidského pohledu uplynuly věky, změnilo se mnohé.
Kdyby mohl císař Karel IV. (1316–1378) strávit den v naší době, jistě by nevycházel z údivu, jaké „zázraky“ se dějí. Lidé nejen cestují pro něj nepředstavitelnou rychlostí pomocí aut, lodí ba dokonce vzduchem po celé zemi (která je mnohem větší, než jakou znal, a prý je – považte – kulatá!), ale dokonce se spolu domlouvají na dálku jakýmisi utrženými sluchátky! Kolik by mu to ušetřilo harcování! Nemusel by se na koni týdny plahočit po celé své říši – mnoho věcí by domluvil na dálku telefonem, e-mailem, přes facebook, a jen když by ty nejvýznamnější události vyžadovaly jeho přítomnost, přiletěl by letadlem. Třeba za svým prastrýcem, trevírským arcibiskupem Balduinem, který ho v Cáchách slavně korunoval na krále Svaté říše římské. A samozřejmě do Říma, kde byl později jako první český panovník korunován za císaře.
Karel IV. na nástěnných malbách s Ostatkovými scénami, Karlštejn, 14. století. – Foto: Dušan Tománek
Ale změnilo se toho opravdu tolik? Nebo jsme za tenkou slupkou technologií stále stejnými lidmi jako v době Karlově, klademe si stejné otázky, řešíme stejné problémy, činíme stejná životní rozhodnutí?
Květnový koncert České filharmonie k poctě Karlu IV. se koná na místě, které nám podobná přemítání usnadní. Vždyť zde, v katedrále, jejíž základní kámen Karel pokládal spolu se svým bratrem, již slepým otcem Janem Lucemburským a arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, se můžeme po téměř sedmi stoletích dotknout stejných pískovcových kvádrů jako on. Vznosná klenba a hra světla na nás působí i dnes omračujícím dojmem. V Karlovi se sloučily dva starobylé rody, byl potomkem římských císařů a českého světce. Jako hlava Svaté říše chtěl učinit Prahu hlavním městem Evropy. Praha měla být dominantou říše, dominantou Prahy měl být Hrad a dominantou Hradu katedrála. Katedrála měla být modelem světa a vesmíru. Ve svém nitru skrývá nejposvátnější místo vystavěné nad hrobem patrona Čech – Svatováclavskou kapli, zhmotněný nový Jeruzalém z proroctví evangelisty Jana. A nad ní pokladnici, v níž jsou uloženy korunovační klenoty a relikvie svatého Václava. Kde jinde bychom se měli zamyslet nad věčností a pomíjivostí? Po Karlovi zbylo mnohé, katedrála, arcibiskupství, univerzita, kamenný most… Co zbude po nás?
Díky Karlovu mostu dodnes můžeme překonat tok Vltavy, na Karlově náměstí nás dodnes ohromí velkorysost tehdejšího urbanismu, dodnes obdivujeme obrazy Mistra Theodorika – co však po sedmi stoletích zbylo z něčeho tak pomíjivého, jako je hudba? Těžko si dnes, zahlceni reprodukovanou hudbou v obchodech, restauracích, na výstavách, v autech, dokonce i ve sluchátkách při joggingu, dokážeme představit, jaké to bylo, když se hudba nerozezněla pouhým stisknutím tlačítka. Přesto však i tehdy lidé žili obklopeni hudbou. A ve velkém městě jistě i velice rozmanitou. O muzice, která zněla v Praze na trzích, v krčmách a na různých veselicích a tancovačkách, toho bohužel mnoho nevíme. Z nemnoha písemných zmínek se jen dozvídáme, že byla. Z dobových iluminací můžeme odhadovat instrumentální obsazení. Protože se však jednalo o hudbu dílem improvizovanou, dílem předávanou ústní tradicí bez fixace v notovém zápisu, neumíme ji dnes autenticky oživit.
Karel IV. patří bezesporu k největším středověkým panovníkům nejen Českého království, ale i Svaté říše římské, jejímž císařem se stal v roce 1355. Nebyl bořitelem či novátorem, ale spíše dovršitelem středověkých panovnických principů, jež se snažil spoutat možnými právními normami. Současně vytvořil silnou mocenskou základnu českého krále, který kromě Čech a Moravy vládl nad Horní a Dolní Lužicí, Slezskem, Chebskem, částí Horní Falce, od roku 1373 i nad Braniborskem a patřila mu lenní svrchovanost nad Lucemburskem. Pro takto konstituovaný středověký stát Karel IV. prosadil označení Koruna království českého, která později prošla mnoha teritoriálními redukcemi, ale právně zanikla až v roce 1918 vznikem Československé republiky. V Karlově době se stala Praha jedinečným mocenským i kulturním centrem. Působila zde Karlem založená univerzita, první ve střední Evropě, a s pražským dvorem byly spjati nejen mnozí vzdělanci i umělci. Jedinečné lucemburské dvorské umění ovlivnilo nejen umění zemí České koruny, ale rozšířilo se i do dalších oblastí tehdejší Svaté říše a dál se vyvíjelo i po skonu slavného císaře.
Lenka Bobková, historička
Hudba ale zněla i v dalších prostředích: v chrámech, na univerzitě, na královském dvoře. Zde již jsme na tom s vědomostmi trochu lépe. Hudebních zápisů se sice dochovalo žalostně málo, ale nějaké přece. Třeba staroslověnská píseň Hospodine, pomiluj ny se stala během 11. století svého druhu národní a státní hymnou, po několika stoletích své existence byla zapsána a korunovačním řádem Karla IV. se ve 14. století stala součástí intronizačního obřadu českých králů.
Slavnou bustu Karla IV., jejímž autorem je Patr Parléř, najdeme v triforiu Katedrály sv. Víta
Nejlépe je na tom z tohoto hlediska hudba liturgická. Zápisy chorálu známe i z mnohem starší doby, za Karlovy vlády vznikly četné rukopisné kodexy, které obsahovaly i soudobou literární a hudební tvorbu, například oficia k nově zavedeným církevním svátkům. Objevují se moderní prvky, jako pravidelný rytmus a vícehlasá sazba, která například zdobila liturgii vánočního matutina v katedrále. Zde konané obřady rozkvetly do nebývalé nádhery, integrovaly mnoho „moderních“ teatrálních prvků a působivě využívaly prostorových dispozic chrámu. Například v sousední bazilice sv. Jiří pěstovaly benediktinky velikonoční hry zhudebněné v chorálním stylu, takže toto „divadlo“ mohlo být provozováno i v rámci liturgie.
Mladičký kralevic Václav byl po sedm let vychováván u francouzského dvora, zde přijal při biřmování jméno Karel po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV. Sličném. A Francie byla již ve 14. století kulturní velmocí, která určovala vývoj i v hudbě. Karel se jistě nejednou setkal se sekretářem svého otce, patrně nejslavnějším skladatelem 14. století, Guillaumem de Machaut. Nové hudební podněty přicházely do Prahy z celé Evropy spolu se studenty první univerzity severně od Alp. Právě v univerzitním prostředí vznikaly nejen rozličné studentské intelektuální hudební hříčky, ale i rozsáhlé písně s básnickými duchovními texty, které pozoruhodně kombinují volný chorální přednes s pravidelnou rytmizací. Odtud se také šířily podněty soudobého francouzského stylu ars nova a pro pražské vysoké učení vznikl traktát o francouzské menzurální notaci, nejstarší pojednání o tomto tématu ve střední Evropě.
Karel IV. na nástěnných malbách s Ostatkovými scénami, Karlštejn, 14. století. – Foto: Dušan Tománek
Hudba nepochybně zněla i přímo na Karlově dvoře, zde však tolik přímých dokladů nemáme. Česká kurtoazní lyrika navazovala na tradici německého minnesangu, která do Čech pronikla již na sklonku 13. století. Zápisů milostných písní v češtině či v němčině se z této doby dochovalo jen několik. Dobovou hudbu instrumentální neznáme vůbec, ačkoli při společenských příležitostech jistě zněla – k tanci, hostinám, slavnostním procesím apod. Vždyť i písně, které se nám dochovaly jen jako zápis zpěvního hlasu, byly jistě instrumentálně doprovázeny.
Když moravský markrabě a budoucí král a císař Karel stoupal z výkopu, ve kterém zanechal první kámen stavby katedrály, budoucího centra říše, zpíval sbor, podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile, s jásotem Te Deum laudamus! I my na závěr mimořádného koncertu 17. května uslyšíme na tomto místě slova stejného slavnostního hymnu (který byl pro Karla podobně starý, jako pro nás parléřovský chrám), jen k příležitosti 400. výročí objevení Ameriky zhudebněná jedním z největších skladatelů, Antonínem Dvořákem. Slova, která k nám navzdory uběhlým miliardám kilometrů, statisícům dní, všem novým zjištěním, vynálezům a technologiím hovoří stále stejně: Bože, tebe chválíme … Pomáhej nám i dnes, ať se nedostaneme do područí hříchu. Smiluj se nad námi … ať nejsme zahanbeni navěky.
