Jedná se o živou nahrávku loňského provedení Stabat Mater s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Šéfdirigent orchestru se netají svým důvěrným vztahem k tomuto dílu, který si začal vytvářet již v dětství. Už tehdy se jako malý chlapec podílel na interpretaci díla – ne jako dirigent, ale jako zpěvák Kühnova dětského sboru. Použití dětských hlasů ve Stabat Mater patrně většinu posluchačů tohoto díla překvapí a vzbudí otázku, zda Dvořák do partitury předepsal dětský sbor. Odpověď zní jednoznačně: nepředepsal.
Stabat Mater bylo napsáno pro dospělé interprety a provádí se takto od doby své premiéry (1880) až dodnes. Výjimky se však dějí. V novodobé historii provádění Dvořákova Stabat Mater se dětský sbor skutečně nejednou uplatnil, a to ve čtvrté části s basovým sólem, do níž Dvořák zakomponoval i smíšený sbor. Jeho nebesky znějící sestupná chromatika ve vysoké poloze přivedla některé dirigenty k využití dětského hlasu. Jako zpěvák se Jiří Bělohlávek tohoto pokusu kdysi aktivně účastnil. Později si toto interpretační řešení vyzkoušel také v roli dirigenta koncertu a nahrávky s FOK, na níž spolu s Pražským filharmonickým sborem zpívají i Bambini di Praga (SUPRAPHON 1997). Na nejnovější nahrávce s Českou filharmonií už ale dětský sbor nevystupuje.
Jiný typ experimentu není spojen s Jiřím Bělohlávkem, zato je mnohem radikálnější: francouzský sbor Accentus představil koncertně i na nahrávce (Naïve 2008) Dvořákovo Stabat Mater nikoliv jako desetidílnou, nýbrž pouze sedmidílnou kantátu bez orchestru! V obsazení čtyř sólových pěvců, smíšeného sboru a klavíru.
Jiří Bělohlávek o nové nahrávce Stabat Mater
Víme, jak si představoval provozování díla Antonín Dvořák? První provedení Stabat Mater se uskutečnilo tři roky po jeho definitivním dokončení, 23. prosince 1880 v koncertní síni Žofínského ostrova. Publikum přijalo výkon orchestru a sólistů Prozatímního divadla pod taktovkou Adolfa Čecha velmi příznivě. Hrálo se tehdy ještě z rukopisných materiálů, tiskem dílo vyšlo o rok později u Simrocka. Berlínský nakladatel s vydáním nijak nespěchal, byl totiž k zájmu publika o duchovní kantátu na latinský text značně skeptický. V dopisu skladateli z 22. února 1881 si povzdechl:
[…] jen kdyby text byl jiný! Moje mínění: pro severní Německo a Anglii a Ameriku atd. je Stabat mater naprosto ztracená věc! Je to pouze pro rakouské státy, tzn. pro katolické země.
Brzy se ukázalo, jak hluboce se Simrock mýlil. Při prvním anglickém provedení se kantáta setkala s tak mimořádným úspěchem (v londýnské Royal Albert Hall ji 10. března 1883 řídil Joseph Barnby), že byl Dvořák do Anglie pozván, aby zde dílo dirigoval sám. V březnu 1884 Dvořák odjel na svou první koncertní cestu do Anglie. Z Londýna pak do Čech referoval svému příteli Aloisi Göblovi:
V pondělí večer byla I. zkouška se sborem v ,Albert Hall‘ (je to ohromná budova, může tam pohodlně sedět 12 000 !! lidí (amfiteátr). Jak jsem přišel k pultu, byl jsem uvítán hromovým dlouhotrvajícím potleskem a dlouho to trvalo, než opět trochu klidu nastalo. Byl jsem hluboce dojat tou ovací, takže jsem ani slova promluvit nemohl […].
Abych Vám tedy v krátkosti řekl, jak silný je orkestr a sbor. Prosím Vás, nelekejte se! Sopr 250 – Alt 160 – Tenor 180 – Bas 250. 840 hlasů. Orkestr 24 I., 20 II., 16 viol, 16 cell, 16 bassů. Když všichni spustějí, je Vám to strašný rámus, ale jak krásně vše to zní! Ta pp – cresc – ff – vše jde jak na drátkách. Zkrátka lepší si to nemohu přát.
Podobně nadšeně skladatel hodnotil i další provedení, které dirigoval během svého druhého pobytu v Anglii – ve worcesterské katedrále v září 1884. Manželce Anně den po svém vystoupení píše: „Včera jsem tedy měl opět velmi slavný den. ‚Stabat mater‘ v čarokrásném a ohromném kostele (4000 lidí) udělalo ohromný dojem.“ Při těchto a dalších provedeních na anglické půdě dílo vždy zaznívalo nejen ve velkolepých koncertních nebo chrámových prostorách, ale též v mimořádně velkém sborovém i orchestrálním obsazení. Mocným dojmem na skladatele však zapůsobilo i provedení v mnohem skromnějších podmínkách – v kostele a bez orchestru. I toto vypovídá o charakteru díla, o jeho niternosti a neokázalosti. S odstupem času Dvořák vzpomínal na provedení, které se konalo v Mladé Boleslavi:
[…] tenkráte, když jsem v Boleslavi slyšel své ‚Stabat mater‘ v kostele, tedy pouze bez orkestru, byl jsem tak hluboce dojat.
Skladatelova vzpomínka z roku 1885 se váže na provedení, které se konalo 23. září 1883 a bylo v pořadí již druhým uvedením díla v Mladé Boleslavi. Toho prvního se skladatel neúčastnil. V obou případech mladoboleslavští nastudovali kompletní desetidílnou kantátu, od jiných provedení se však lišila provozovacím aparátem. V děkanském kostele Nanebevzetí Panny Marie dílo zaznělo bez orchestru – sólisté a místní pěvecký sbor Boleslav zpívali pouze za doprovodu čtyřručních varhan. Vyjma Mladé Boleslavi se však kantáta prováděla pravděpodobně vždy s orchestrálním doprovodem, a to i v chrámových prostorách. Víme, že Dvořák inicioval nastudování Stabat Mater v kostele rovněž v Praze. Na svého přítele Eduarda Treglera, varhaníka a ředitele kůru v dominikánském kostele sv. Jiljí, se obrátil začátkem roku 1897. Setkání Tregler později popsal ve svých vzpomínkách:
Jedenkráte, bylo to asi v lednu, začal Dvořák v kavárně řeč o svém Stabat Mater. Povídal mně: ‚Poslouchejte, Treglere, vy máte pěkný sbor, vy byste mně mohl to Stabat Mater v kostele provést. Patří to beztoho více do kostela, nežli do koncertní síně a bude to tam také lépe znít. Místo orkestru mohou být varhany.‘ Já se k tomu nedal dlouho pobízet. Dvořák mně vymohl svolení firmy Simrokovy v Berlíně, abych si notový materiál mohl vypůjčit (půjčil mně ho tenkráte plzeňský Hlahol), a já začal skladbu studovat.
Když jsem měl sbory nacvičeny, pozval jsem si Dvořáka do zkoušky, a tomu se to tak líbilo, že chtěl, abych Stabat provedl s orkestrem.E. Tregler: Mé vzpomínky na dra Ant. Dvořáka, 1929
Na Velký pátek 16. dubna 1897 se tak v kostele sv. Jakuba za Treglerova řízení uskutečnilo první pražské chrámové provedení Dvořákova Stabat Mater – s orchestrem.
Na rozdíl od svých pozdějších duchovních děl (Mše D dur, Requiem, Te Deum) psal Dvořák Stabat Mater bez objednávky. V muzikologické literatuře se až do začátku 21. století uvádělo, že Dvořák Stabat Mater nejdříve naskicoval, mezi 19. únorem a 7. květnem 1876, a na tuto skicu navázal po téměř půldruhém roce, kdy v průběhu října a listopadu 1877 celé dílo instrumentoval. Teprve před pár lety se badatelům konečně podařilo dostat k oné „skice“, o níž měli do té doby jen informace z druhé ruky, neboť se nachází v soukromém majetku. Ukázalo se, že se nejedná o skicu v obvyklém smyslu slova, ale o souvislý zápis celé kantáty, který má do značné míry podobu čistopisu, zápis obsahující všechny sólové i sborové hlasy a klavírní doprovod. Když Dvořák tuto verzi s klavírem dokončil, měla nikoli dnes známých deset částí, nýbrž pouze sedm. V této podobě dílo zaslal do Vídně spolu s žádostí o státní stipendium a následujícího roku se k dílu vrátil. Nezačal však hned s instrumentací. Nejprve připsal do klavírní verze další tři části (později se o tom zmínil svému příteli z mládí Františku Hušpaurovi: „tato 3 čísla jsem později složil a dobře jsem udělal“), vložil je za část čtvrtou, čímž odsunul původní části V–VII na dnes známou, definitivní pozici VIII–X, a teprve poté celou, již desetidílnou Stabat instrumentoval (skončil 13. listopadu 1877).
Dílem, které Dvořák sám dirigoval vůbec nejčastěji, je právě Stabat Mater. Byl o to často žádán a tomuto požadavku vyhověl i v červnu 1891. V předvečer promočního aktu na Univerzitě v Cambridge řídil svoji Symfonii G dur a Stabat Mater, dílo, jímž napoprvé v Anglii zvítězil a jež tam zůstalo zůstalo jednou z jeho nejúspěšnějších skladeb. „Koncert dopadl velmi skvěle” a „slávy bylo až hrůza”, referoval Dvořák hned den poté, ještě před samotnou promocí. O ní pak vyprávěl o mnoho let později svým studentům na pražské konzervatoři:
Já ty slavnosti nemám rád! A když se stane, že na nějaké musím být, jsem jako na jehlách. Nikdy nezapomenu, jak mi bylo, když mne v Anglii povýšili na doktora: samá ceremonie a samý doktor! Všechny obličeje byly vážné a zdálo se, že žádný nezná mluvit jinak než latinsky! Poslouchal jsem napravo i nalevo a nevěděl jsem, koho mám poslouchat. A když jsem poznal, že mluví ke mně, byl jsem jako opařen a styděl jsem se, že neumím latinsky. Ale když si na to dneska vzpomenu, musím se smát a myslím si, že zkomponovat Stabat Mater je přec jenom víc než umět latinsky.
