Proč jste se rozhodl uvést v koncertní sezoně celý Smetanův cyklus Má vlast?
Když jsem přijal místo šéfdirigenta České filharmonie, řekl jsem si, že je absolutně vyloučené, abych byl uměleckým ředitelem tohoto orchestru, a přitom Mou vlast nezahrnul do svého repertoáru. Nikdy předtím jsem ji totiž nedirigoval, dokonce ani ne Vltavu. Ale nemohu v Praze předstoupit před orchestr a před publikum a provést tuto skladbu poprvé. Nejprve jsem musel tuto skladbu pochopit a takříkajíc do sebe absorbovat. Proto jsem tento cyklus několikrát provedl v průběhu minulé sezony ve světě. S Českou filharmonií tedy budeme hledat „mou“ vlast, „jejich“ vlast a způsob, jakým to vše společně vyjádřit.
Mou vlast jste v průběhu minulé sezony uvedl v Kolíně nad Rýnem, v Hamburku, v Madridu, v Clevelandu, v Amsterodamu… V květnu jsem měla možnost slyšet vaše provedení Mé vlasti s Mnichovskou filharmonií. Setkalo se s velkým ohlasem u publika, které z většiny tento cyklus předtím neznalo. Jak přistoupili mnichovští filharmonici ke Smetanově opusu?
Když jsme začali zkoušet, nevěděli o té skladbě vůbec nic. Vycítil jsem, že si říkají, no jo, Smetana, nádherné melodie… Ale to je značně povrchní postoj, projevující se nejen u některých muzikantů, ale i u publika. Ke Smetanovi musíte přistupovat osobně. Podobně jako máte intimní vztah ke svému národu. Po celou dobu, kdy jsem toto Smetanovo dílo studoval – a strávil jsem tím dlouhé měsíce –, jsem jím byl úplně posedlý. A po nějakém čase jsem si uvědomil: ano, už znám ty melodie, už vím, jak je to dílo vystavěné. Ale ještě jsem potřeboval najít důvod, proč se mě ta hudba tak dotýká. Podle mě tkví odpověď v jediném pojmu: vlast. Pro Čechy je to jejich vlast, pro jiné národy zase ta jejich. Jsou to kořeny, místo, kde chceme být. A kde jsme – historicky viděno – vždycky chtěli být. A to s sebou přináší lásku, konflikt a bolest. Protože když ztratíme nebo nemáme možnost žít v milovaném místě, objevují se konflikt, tenze i bolest. Vezměte si rok 1918, Československo po stovkách let konečně nezávislé, pak ovšem přichází nacistická tragédie a v roce 1968 přijíždějí sovětské tanky. V té době jsem nebyl v Praze, byl jsem v Leningradu, ale tolik, tolik jsem se styděl. V roce 1989 sametová revoluce a zem konečně svobodná. A co potřebujeme dnes? Máme sjednocenou Evropu. Ale kolik je v ní tenzí! Nacionalismus opět posiluje. Je to reakce na globalizaci, kdy individualita jedince není důležitá, přitom lidé nechtějí být jeden jako druhý, chtějí být sami sebou. Ovšem zároveň chtějí žít společně. A sjednocená Evropa bude nádherná, když se podaří zachovat národní identitu všech jejích členů. Teprve potom se podaří žít skutečně pospolu. A to je důvod, proč je Smetanova Má vlast dodnes tak aktuální, současná. Je o nás, je to příběh toho, co žijeme dnes. I to je důvod, proč se mě tak hluboce dotýká. Je to má Má vlast.
Ukončil jste svou první sezonu s Českou filharmonií. Jak vás přijalo pražské publikum?
Dám vám jeden příklad a všechno bude jasné. Bylo to tuším vloni v prosinci. Po koncertě jsem se zdržel v dirigentském salonku, lidé přicházeli mě pozdravit, a najednou se úplně nakonec objevil ve dveřích starý muž. Zůstal mezi nimi stát, přestože jsem ho zval dále. Neměl jsem tušení, kdo to je. Jen se na mě zadíval a řekl: „Jste náš Byčkov.“ Šokovalo mě to. Nejen kvůli mé osobní historii, víte, že jsem emigrant, ale i kvůli tomu, že vám někdo řekne, jste náš, na základě vašeho umění. Tohle je důvod, proč se od začátku cítím tak srostlý s pražským publikem.
A co orchestr? Jak vás přijali hráči?
Zvolili si mě.
Jste ovšem přísný dirigent se značnými nároky na hráče. A každý dirigent chce pracovat s těmi nejlepšími, kteří naplní jeho představy…
Je třeba objasnit, co znamená být přísný. Ano, máte pravdu. Jsem přísný. Ale v tom smyslu, že požaduji nejvyšší kvalitu a nepřijímám nic, co není nejlepší. Na tom se musí pracovat. Dnes mohu dirigovat výborně, ale zítra ještě lépe. To je realita. V první řadě mi jde o kvalitu. Nikdy nebudu ponižovat hráče, své kolegy. Naše práce je založena na vzájemném respektu. Pracujeme společně a z této vzájemnosti vyplývá ona vysoká kvalita. A ta se projeví jen na koncertech, ne na zkouškách.
Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo vaše společné provedení Mahlerovy Deváté symfonie…
Zvláštní bylo, že jsem zjistil, že orchestr ji už dlouho nehrál, naposledy to bylo před sedmi roky, a neměl ji příliš v krvi. Někteří mladší hráči ji nikdy nehráli. Ještě na pondělní ranní zkoušce jsme s lecčím zápolili, a ve středu na prvním koncertu bylo provedení úžasné a orchestr byl ve skvělé formě. To je důkaz toho, jak talentovaní hráči v České filharmonii jsou. Navíc jsem tenkrát mohl přijet do Prahy o několik dní dříve a mohli jsme zkoušet o to déle. To všechno byly příznivé okolnosti.
Ano. Mnohem více, než jsem očekával. Vrátím se k Mahlerově symfonii, o které jsme před chvílí mluvili. Několikrát se stalo, že jsem byl ze společného provedení zcela dojat. Taková monumentální skladba a orchestr ji zahrál tak nádherně! Něco vám povím. Bylo to poprvé, kdy jsem Mahlerovu Devátou uváděl. Pokoušel jsem se o to několikrát, naposledy před rokem v Londýně se studentským orchestrem. Celkem jsem se na ni chystal čtyřikrát, a čtyřikrát to bylo zrušeno. Neměl jsem tu příležitost.
To zrušení přišlo ze strany managementu, nebo to bylo vaše rozhodnutí?
Bylo to moje rozhodnutí. Plánoval jsem ji nastudovat s mými orchestry, bylo to dokonce předem oznámeno, ale nemohl jsem. Měl jsem v sobě nějaký blok. Na mnoho otázek, které ta symfonie obsahuje, jsem neznal odpovědi. Až náhle jsem si řekl, možná už přišel čas, abych ji nastudoval, už nejsem tak mladý jako v dobách, kdy jsem ji zamýšlel uvést, a ještě ne tak starý. Na co bych měl čekat. Také bych se dočkat nemusel a Mahlerova Devátá by mě minula.
Dalším nezapomenutelným zážitkem minulé sezony bylo uvedení Sinfonie Luciana Beria.
I to proběhlo podle mých očekávání. Loni v dubnu jsem přijel do Prahy a s velkým předstihem začal zkoušet Mahlerovu Druhou a Beriovu Sinfonii pro následující sezonu. Bylo po první zkoušce a muzikanti se tak zahleděli do not a říkali, co to je? To je matematika, ne hudba. Uklidňoval jsem je: „Ne ne, je to hudba, ale chce to čas. Všechno půjde dobře. Uvedení je v říjnu, a nyní je teprve duben.“ Vrátil jsem se v září, v říjnu jsme Beria zahráli třikrát. A během třetího provedení jsem měl pocit, jako by hráči měli tu hudbu v krvi. To na mě udělalo velmi silný dojem.
Pokud si vzpomínám, tak na publikum také. Beriovu Sinfonii přijalo pražské, poněkud konzervativnější publikum s velkým pochopením.
Máte pravdu, přijetí bylo neobyčejně vřelé, ta skladba měla v Praze úspěch. Všichni říkáme „konzervativní publikum“. Ale co to ve skutečnosti znamená? Víte, co máte ráda, a máte ráda to, co znáte. Ale je tu tolik věcí, které neznáme, s kterými jsme se nikdy nesetkali. A otevření lidé říkají: „Ano, chtěl bych poznat něco jiného, nového.“ Naší povinností je jim ty nové věci ukázat. Oni se pak rozhodnou, jestli se jim to líbí, nebo ne. Ale my umělci bychom tyto skladby, umělecká díla, měli prezentovat bez podmínek. Protože my jim věříme. A díky nám se tyto věci dostanou k posluchačům.
V sezoně 2019/2020 se můžeme těšit na další Beriovu skladbu Rendering…
Tato skladba je absolutní zázrak. Schubert začal psát tuto symfonii tři týdny před svou smrtí. Vytvořil jen skici. Asi v roce 1988 jsem byl v Londýně a navštívil jsem Luciana Beria, protože je to můj dobrý přítel. Po večeři, když už byl čas se rozejít, mi říká: „Máš ještě čas? Rád bych ti něco ukázal.“ Přešel ke klavíru a ukázal mi několik stránek se Schubertovými skicami. Vyprávěl mi o nich a najednou se v jeho očích objevily slzy. Byl těmi Schubertovými skicami tak dojatý, že na jejich základě musel zkomponovat Rendering. A řekl mi: „Představte si, co všechno dokázal Mozart komponovat v posledních pěti letech svého života, a Schubertovi těch posledních pět let nebylo dopřáno. Berio potom svou kompozici dokončil a já jsem potěšen, že ji mohu dirigovat. To je hudba, která kráčí do budoucnosti! Zní to jako Schubert ve vší jeho vznešenosti, ale postupně Schubert odchází a přichází Berio, velmi mysteriózní. A tak se to děje až do konce. Schubert vchází do Beria, vrací se a Berio vchází do Schuberta.
Dalším koncertem, který je velmi očekáván, je uvedení Druhé symfonie francouzského skladatele Henriho Dutilleuxe…
Je to jeden z dalších mých blízkých přátel, ale nenapsal mnoho hudby. Druhá symfonie Le Double vyžaduje všechno při provedení zdvojit: komorní orchestr a sólisté budou obklopeni orchestrem. Vlastně všechno v celém programu bude „double“ – i Martinů Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, i Martinů Koncert pro dva klavíry a smyčcový orchestr.
Několik měsíců nato pak budete dávat další v Praze neznámou skladbu: Requiem za Hieronyma Bosche od Detleva Glanerta.
To je poměrně nová věc, měla premiéru v Concertgebouw v Amsterodamu před necelými dvěma roky. Tu premiéru jsem slyšel a byl jsem tím dílem fascinován. Je to dvaaosmdesát minut hudby bez přestávky. Dva sbory, čtyři sólisté, vypravěč, varhany a orchestr. Když jsem ji slyšel poprvé, měl jsem slzy v očích. Taková je to krása.
V loňské sezoně jste s Českou filharmonií také podnikl několik turné. Jaké dojmy, inspirace a plány do budoucna jste si z těchto turné odnesl?
Především pro mě bylo velmi důležité, že jsme strávili s hráči nějaký čas společně. Byli jsme spolu v Německu, v Americe – hráli jsme v newyorské Carnegie Hall, ve Washingtonu, v Chicagu, na západním pobřeží… Tamější posluchači byli doslova uhranuti zvukem našeho orchestru. Bylo to něco, co nikdy neslyšeli. Měli příležitost posoudit, jak odlišný a jedinečný je zvuk České filharmonie. Tuto jedinečnost, tuto odlišnou identitu si musíme chránit. Česká filharmonie dokáže mluvit jazykem hudby a vyprávět jím příběhy. A já viděl lidi, jak jim odpovídají, jak na ně reagují. Tohle je něco, co nikdy nemůže nahrávka zastoupit. Živé vystoupení je nenahraditelné.
Přečtěte si také
„Velebný hymnus slávy naší…“ Smetanova Má vlast: o vzniku skladby a její nejnovější nahrávce >>>
